Drobnosti o liliích

 

 

V této rubrice naleznete zajímavá, leckdy kuriosní sdělení o liliích. I vy se můžete stát spolutvůrci této rubriky, když nám pošlete vhodnou zajímavost ze světa lilií.

 

 

 

13.  Proč?

     To je  otázka, kterou si klademe, když se něco nepovede, v našem případě lilie nevyroste, zahyne nebo dokonce kultuře vyhyne úplně. I mezi liliemi máme takové ztráty. Z nalezených a řádně popsaných druhů vím o dvou: L. arboricola a L. papilliferum.  Zatímco první se stala velmi populární (první epifytická lilie; dnes už máme i L. eupetes), druhá, přesto, že se zdá být vzácnější, odešla potichu.

 

L. papilliferum  objevil už v r. 1888 Delavay, popsal Franchet v r.1892, ale až  1914  ji  sebral Forrest, kterému nevykvetla a v květu byla k vidění až 1949 (na III. Liliářské konferenci) z cibulí, které z rozvodí Mekong .- Jangtze – Salween R. poslal sběratel dr. Rock. G. Forrest, který sběrem rostlin strávil řadu let, ji našel jen čtyřikrát na vápencových útesech nebo strmých svazích mezi keři. Je tedy možné, že tato místa sběratelé často  nenavštěvovali. Škoda, že nejsou k disposici podrobné popisy půdy a spolu s ní rostoucích rostlin. Naleziště byla vesměs spíš sušší, s rychlým odtokem vody. Lilie prý byla krátkověká. Protože však roste dobře, je samosprašná a semena klíčí epigeicky velmi snadno a byla i v prodeji (deGraaff), mám podezření, že při výsadbě venku (což Britové s oblibou dělají) zašla na přemokření a ve skleníku zalévaném hadicí hlava nehlava shnila ze stejného důvodu. Roste sice v pásmu monsunových dešťů až do výšky 3000m, ale v zimě má v promrzlé zemi naprosté sucho. Nejspíš by asi chtěla podobné zacházení jako vysokohorské skalničky nebo snad Pleione. Přes svoji jedinečnou barvu i – většinou - tvar květu, zmizela z kultury během 70. let bez povšimnutí. 

 

Druhý ze ztracených druhů je L. arboricola. Té se dostalo pozornosti nadbytek. Lilie rostoucí na stromě?!  Jistě, že tam neseděla jako vrabec, ale zakořeněná v silné vrstvě mechů, lišejníků, bromelií, kapradin a orchidejí (lepení tilandsií na větve je z nouze ctnost, aby ty drobné byly vůbec vidět). I díky orchidejím byla lilie také objevena. V r. 1953 snad největší sběratel rostlin Frank Kingdon-Ward byl na jejich roční výpravě do severní Burmy (tehdy) upozorněn manželkou, která sledovala i orchideje, že vysoko na stromě mezi epifyty je cosi, co připomíná semeníky lilií. Po chvíli našli spadlý strom, pokrytý vrstvou epifytů mezi nimiž opravdu rostliny a cibule lilií. Ihned cibule - i z dalších sběrů – poslali nejzkušenějším pěstitelům v Anglii a senzace byla na světě. V roce 1954 o lilii referoval Kingdon-Ward liliářské skupině Královské zahradnické společnosti a navrhl, že by se měla pěstovat v substrátu pro orchideje. Nikde však není zmínka, jestli ho někdo poslechl. Po obsáhlé debatě odborníků, jestli to není řebčík, spočítal Stern její chromosomy (24) a byla uznána jako lilie. Cibulky i semena byly rozeslány řadě zahrad a pěstitelů a všichni byli velmi optimističtí. L. arboricola rostla dobře. Pak se však začaly objevovat zmínky, že tam a onde kultura zašla, protože cibule shnily. A tady, když byla tak rozšířená, zahrádkáře napadá, proč epifyticky rostoucí rostliny shnily. Tato lilie sice roste v oblasti, kam ještě zasahuje monsún, v zimě (nalezena  nad 1500m n.m.) a v obdobích sucha však nadbytek vláhy nedostává. Opravdu ji pěstovali jako orchidej? I když se  koberec epifytů na větvích nasaje, voda okamžitě rychle odtéká. Smutné je, že potíže začaly s úmrtím Kingdon-Warda 1958. Zalévali ve sklenících hadicí hlava nehlava a „utopili“ ji? Další záhadou je, že přes velké množství pořízených fotografií se v dostupné literatuře najde  publikovaná jen jedna jediná. Zde si Lilium arboricola můžete prohlédnout.

 

Jásot, že byla roku 2007 znovu objevena , utichl 2008, kdy rostliny vykvetly. Nebyla. to   L. arboricola, ale nový, velmi zajímavý druh L. eupetes. 

Ch.

   
 

12.   Víte, že máme dvě odrůdy Zora ?

V Mezinárodním registru lilií se setkáme s odrůdou 'Zora' na dvou místech. Jednou je pod číslem 5125 (RHS Supplement 6) uvedena odrůda vyšlechtěná panem Braunem, po druhé je pod číslem 7720 (RHS Supplement 17) uvedena odrůda vyšlechtěná ve Šlechtitelské stanici Heřmanův Městec.

 

O odrůdě 'Zora' pana Brauna se uvádí, že jde o hybrid Ia z rodičů 'Amber Gold' x směs pylů z 'Connecticut King' a 'Connecticut Yankee' . Popis uvádíme jen v angličtině:

Raspberry red; centre red, outside raspberry red; fairly numerous, medium-sized, red-brown spots over 2/3 of each petal; nectaries rose; pollen brown; red papillae in throat. Fls bowl-shaped, 160mm wide; pedicels 78mm long, hairy; petals 81 x 30mm, recurved. Lvs alternate, 117 x 12mm, dull, pale green. Stems 1.0m, green-brown. Early July.

   O odrůdě 'Zora' z Heřmanova Městce (ing. Jošt) se uvádí, že jde o hybrid Ia/b z rodičů 'Connecticut King' x 'Sunrise'. I zde uvádíme anglickou verzi popisu:

Inside yellow, flushed brown-orange on lower half of each petal and with a brown-red centre, small spots in the throat. Fls broadly bowl-shaped, 150-170mm wide, with slightly overlapping petals. Pedicels 65-80mm long. Lvs alternate, 70-90 x 11-14mm, mid green. Stems 0.9-1.05m, green, with c.20 fls. Mid June. Included here as it is given in the Index of Licenced Varieties in the Czech Republic; it is unacceptable for registration in repeating a name already in use for another lily.

Za povšimnutí stojí závěrečná věta druhého popisu, Ta říká, že odrůda je do RHS zařazena jen proto, že je uvedena v indexu licensovaných odrůd České Republiky. Pro registraci v RHS je však nepřijatelná, neboť používá jméno jiné, již registrované lilie.

VV

 

 

11.  Vražedná krása. (Přiznám se, že nadpis jsem někde opsal, ale uvidíte dál),

   Při hledání podrobností o Orientálu J. Wallace jsem vůbec nevěnoval pozornost poslední větě jednoho popisu, že zmíněná lilie je jedovatá. Po létech jsem na tuto informaci narazil zase, ale s pohrdlivým:´No jo, pro Američany je lilie kdeco - lilie údolní, pstruží, dešťová, amazonská, aztécká, krvavá, ostružiníková, modrá nilská a  řada dalších, jsem poznámku přešel. Je obecně známo, že z liliovitých rostlin opravdu řada obsahuje toxiny – konvalinka, vraní oko, kýchavice – ale lilie?‘ Podle literatury se v Asii z cibulí lilií dělá kaše, jeden náš liliář bez následků snědl omylem propařené L. nepalense  (chutná škrobovitě), domorodý průvodce sběratele rostlin v Himálaji málem přivodil botanikovi šok, když loupal a jedl šupiny lilie, kterou sbírali - a teď najednou se lilie popisuje jako jedovatá? Při dalším hledání jsem našel seriosní články o testech toxicity na kočkách  v USA. Nebohé zvíře dostane prudký zánět ledvin a hyne. Zajímalo mě, jak se ty jedy do kočky dostanou.  Při prostém otření o rostlinu by musel být povrch lilie jedovatý značně;
L. longiflorum, které testovali v USA bylo určitě ošetřené postřiky, ale těžko se dá věřit, že v laboratoři rostliny neomyli. Že by kočky lilie spásaly (psi před deštěm…) se  mi nezdálo. Nám vždycky jen rozválely (i?) keříky buxusu, ale jinak jen hrabaly v čerstvě upravených záhonech. Pokud hynuly, tak později, kdoví kde.  Pak jsem ale našel článek, ze kterého by člen spolku měl zesinat: zvlášť nebezpečné je L. martagon, protože si kočky pro zábavu brnkají packou o poniklé květy a pyl napadaný na srst pak při „mytí“ olízají a tak se otráví. Tím by se logicky vysvětlila cesta, jak se části rostliny dostanou kočce do zažívání, ale to je ve výzkumu v Maine poprašovali pylem, míchali lilie do potravy nebo zvířata cpali toxickými šiškami (když se cpou husy….)? Stejně bych rád věděl, které části rostliny působí otravu – těžko jenom pyl. Máme nespočet všemožných nezvyklých vysokých škol; nechtěli by v nějaké  zadat výzkumný projekt, např. Dopad četnosti výskytu exemplářů rodu Lilium na populační dynamiku koexistujících drobných domestifikovaných šelem podčeledi Felinae?

   Pokud některý čtenář má zkušenosti s úhynem koček na otravu lilií, redakce by jistě ocenila popis středoevropské situace. Mrtvolky, prosím, neposílejte.

 Ch

 

 

10.   Těžko by se našel režisér, který by podle scénáře hercům přikázal: “Žižka zaklapne mobil, zkontroluje GPS a zavelí „“Hrr na ně, nikoho neživte““. A vida, ve známém televizním seriálu o detektivních případech Hercula Poirota zasazených do 30. let minulého století jsou v noblesních místnostech vždycky naaranžovány kytice Orientálních  lilií ve všech dnes známých barvách. Zázrak je v tom, že se v ději a dobových interiérech objevují skoro 40 let před tím, než  se vůbec staly dostupnou  květinou .

L. auratum bylo sice popsáno v r. 1862, první hybridy s L. speciosum 1869, ale zanikly a z dalších ojedinělých pokusů o křížení byl slibný jen Jillian Wallace (30. léta). Po válce se šlechtění hybridů zdárně rozvíjí, ale jako běžná řezaná květina se lilie objevují až po vypěstování odrůdy Stargazer (1978) a jemu podobných rostlin – vzpřímená poupata se neulamují při balení kytic a především díky rozvoji tkáňových kultur umožňujících relativně rychlé namnožení hybridních klonů do velkého množství rostlin.  

Ch

 

 

9.   Z mladších liliářů dnes určitě málokdo ví, že maminka jednoho z prvních zakladatelů křížení a pěstování lilií ve velkém, Julia Wadekampera, byla Moravanka. Přesné místo, odkud do USA emigrovali, si už  J.W. nepamatoval, ale svůj původ nám rád připomněl. Během  nezávazného povídání  mi nedalo, abych se nezeptal, jak doma vařili. Snažil jsem se popsat „něco jako dumpling“ –  a Julius zazářil: „Á ..  knedliki,  ty jsme měli často a taky kolačeks.  Obojí vyslovil naprosto čistě česky, bez amerického přízvuku; že by doma nemluvili jen anglicky?  Dokonce si můžeme i myslit, že naše „nezdravá“ strava pomohla za velké světové krize ve 30. letech zachránit J.W. před podvýživou!?

 Ch

 

 

8.   Uvádí se, že lilie opylují včely. Podívejte se, že to většinou není pravda. Včely přistávají na okvětních plátcích u nektárií, blizna je nad nimi. Pylem a tekutinou na blizně (není skoro sladká, proč se tedy nahrazuje u zkrácených čnělek roztokem sacharózy? Nektar ovšem velmi sladký je.) se však pravidelně živí pestřenky, u kterých, pokud mají průhledná bříška, můžeme vidět i spolykaný žlutý pyl. Po jejich náletu je blizna pylem vždycky pokryta.

 Ch

 

 

7.   Nevíte, koho napadlo desítky let  radit a dokonce zobrazovat (Feldmaier/McRae – LILIEN str.71) výrobu krycích kloboučků na opylené blizny tak, že se „alobalem“ ovine špička tužky? Takovým krytem se dobře setře pyl na okrajích laloků blizna a celá se pomačká. Logicky se klobouček „vyrábí“ na tupém, neořezaném konci tužky nebo na válečcích většího průměru, jako fix, tubička od léků apod. Klobouček pak má stejný průměr po celé délce až k tupému konci a podle průměru se nemusí případně blizny ani dotýkat.

Ch

 

 

Víte že...

 

 

6.   Lilium polyphyllum v přírodě zřejmě přirůstá pomalu a je dlouhověké. Velmi kostrbatou cestou jsem kdysi z Nepálu dostal cibuli z přírody o průměru asi 6 cm, složenou z mnoha úzkých, plochých, smetanových šupin, silných jen něco přes 2mm a se zbytky sedmi (!!) zřejmě květních lodyh. Podle velikosti  musela být cibule mnohaletá, pro tento druh obří.  Jednalo se o rostlinu z přírody,  nejspíš rostlinu značně starou.

Ch

 

 

5.   Barva L.x testaceum, popisovaná někdy jako „isabelová“ (Rusko a další), dostala své jméno podle středověké legendy o Isabele Kastilské. Ta prý při odjezdu manžela do války dala slavnostní slib, že dokud se její manžel nevrátí, nesvlékne si bílou košili, kterou právě měla na sobě. Než se král vrátil, košile dostala zvláštní žluto okrovou barvu, pojmenovanou později isabelová. O vjemech čichových a zoocenóze v tomto prádle se pověst nezmiňuje.

Ch

 

 

4.   Na západním pobřeží USA panuje od května do září období sucha. Lilie s koncentrickými cibulemi, které nerostou v bažinách jako lilie s cibulemi rhizomovými, v tu dobu dostávají vláhu jen jako silnou rosu – kondensované páry z moře. Zkušení táborníci si prý proto nikdy nestaví stany pod stromy, aby nebyly ráno promočené vodou skapanou z listů. Je to návod, jak pěstovat „nepěstovatelé“ západoamerické lilie u nás? Rosením bez zálivky?

Ch

 

 

3.   Stále existuje spor jak číst přídavná jména organismů odvozená od jmen vlastních. Jak jsem se dočetl, podle jedné české autorky, nedodržování původní výslovnosti svědčí o nevzdělanosti přednášejícího. Druhý názor podporuje čtení „jako v latině“. A co teď? Takže  L .stewartianum číst jako „stjuartianam“ nebo „stevarcianum“? A co přepisy z různých abeced do latinky? Jméno  Kos z azbuky přepisují Němci Koss, aby nečetli zet, Ch vyslovují neslovanské (i někteří Slovani) národy jako č nebo š a přepisují přibližnou původní výslovnost KH …(Khrousceff).  A to nemluvíme o písmu arabském, čínském, thajském apod. Navíc údajně některé jazyky používají mlaskavky (Xhosa se prý vyslovuje jako mlasknutí ve vyšším a nižším tónu). Co s tím?

Ch

 

 

2.  Víte, že L. szovitsianum, popsané roku 1839 (Fischer a Avé-Lalement), bylo pojmenováno po maďarském sběrateli Josefu Szovitsovi, jak už před lety předpokládal doc. Vereš. Nemělo by se tedy číst „šovicianum“ ale „sovičianum“ – pokud chcete ctít původní výslovnost jména.

Ch

 

 

1.  Víte, že velice známý a masově množený asijský hybrid Enchantment byl patentován a bez povolení množen po celém světě? De Graaff  to jen rezignovaně konstatoval.

Ch

 

 

   
   
   
     <<Zpět na hlavní stranu<<