Aureliány - jejich původ a pěstování.

 
  Karel Vereš
   
 

    V roce 1928 přihlásil francouzský zahradník E. Debras pod názvem L.x auralianense k registraci nový hybrid pocházející z křížení dvou čínských přírodních lilií L. sargentiae a L. henryi. Název volil podle římské osady Aurelianum nacházející se na místě nynějšího Orleans, kde E.Debras žil. Na jeho práci navázali mnozí další šlechtitelé z různých jiných zemí, kteří s použitím dalších čínských botanických druhů, jako je L. leucanthum, L. regale a L. sulphureum vyšlechtili stovky krásných trubkovitých lilií, známých po celém světě pod skupinovým názvem u nás aureliány, v anglosaských zemích Aurelian-hybrids, v německé literatuře Aurelian-hybriden. Nynější aureliány s městem Orleans tedy nemají nic společného a proto občas na Moravě se vyskytující název orleánský hybrid je nejen neopodstatněný ale také zavádějící.

 

     Aureliány jsou vzrůstné lilie, běžná výška je 150-180cm i více, což je dědictví zejména po L. henryi, stejně jako mrazuvzdornost. Barva lodyhy je různá, zelená, hnědozelená až čokoládově hnědá. Totéž platí pro listy, které jsou rozmístěny pravidelně, ne však v přeslenech. Květ je úzce nebo široce trubkovitý, vyskytují se i typy s květy turbánkovitými. Velikost květu je různá podle odrůdy, běžná je u velkých trubek 15 x 10cm, okvětní plátky mohou být užší, cca 20mm u tzv. sunburst typů, u trubek široké až 50-60mm. Květy jsou sestaveny bočně v okolíku, nebo stromkovitě, pyramidálně a proto tyto lilie působí tak majestátně. Váha květenství způsobuje, že se lodyhy některých odrůd naklánějí a je třeba je přivazovat k oporám.

     Variace barev je široká, základní je bílá, žlutá, oranžová až do bronzova nebo tlumeně růžová až lila. Jásavě červená, nebo rudá barva se nevyskytuje, protože výchozí druhy lilií tyto barvy nemají ve svých genech. Velmi často se vyskytují květy se žlutým, nebo až tmavým hrdlem, nebo s výraznými oranžovými nektariemi. Také rub petalů může být tmavý až čokoládový, nebo světlý s tmavým pruhem. V poslední době oblibu získávají odrůdy s varhánkovými narůžovělými petaly. Pro květy jsou charakteristické též velké prašníky se žlutým, nebo hnědým pylem.

     Nesmíme zapomenout se zmínit o vůni těchto lilií. Je sice výrazná, ale příjemná, ne tak vtíravá jako u lilie bělostné,

     Cibule aureliánů je složena z velkých masitých šupin barvy žluté, hnědé, bronzové až čokoládové. Velikost odpovídá rozměrům těchto rostlin, některé aureliány mají cibule o průměru až 15cm a váhy 300-400gr.

     Po stránce pěstitelské nejsou aureliány náročné. Vyhovuje jím neutrální, dobře propracovaná zahradní půda s dobrým odvodem vody. Jako většina cibulovin, ani aureliány nesnášejí přemokřené místo. Stanoviště má být vzdušné a slunné, alespoň dopoledne by i tyto lilie měly mít plné slunce a proto je nesázejme nikdy pod stromy. Protože se svou výškou minimálně vyrovnají růžím, můžeme je výhodně sázet mezi ně, půdní podmínky mají podobné a do kvetení nastupují po jejich odkvětu. Záhon růží tak nezůstane bez květů.

     Zvláštní nároky aureliány nemají ani pokud jde o výživu. Optimální je podzimní cca 5cm vrstva dobrého, vyzrálého kompostu. Na začátku vegetace, t.j. v dubnu a za měsíc znovu, použijeme malé dávky komplexního hnojiva typu Cererit, nebo Krystalex. Koncem července přidáme už jen malou dávku síranu draselného. Jsou-li lilie vysázeny v dobré zahradní půdě a dostanou-li zmíněný výživný kompost, není třeba přehánět používání umělých hnojiv. Pokud jde o zálivku, zacházejme s nimi jako s běžnými okrasnými rostlinami, t.j. nepřemokřit, ale nenechat je přeschnout.

     Aureliány patří mezi lilie relativně odolné vůči virozám. Zato jsou dosti náchylné vůči listovým plísním, botrytidám, pro které jsou charakteristické podlouhlé několik mm. velké, oválné, světlé skvrny na listech. Listové plísně nastupují o vlhkých červnových nocích, proto nejlepší ochranou je vzdušné stanoviště, nezalévat nikdy na list a zejména ne večer.

       Nejpřirozenější způsob množení je dělení cibule. Jestliže z cibule vyrostly během vegetace dvě lodyhy, na podzim budou v zemi už dvě cibule. Poté co listy už uschly, většinou je to druhá polovina září, opatrně cibule vyjměte a jemným tahem a potřásáním cibule od sebe, bez poškození kořenů, oddělte. Pokud možno cibule bez otálení přesaďte na jiné místo, jednak nepřeschnou a do příchodu mrazů dobře zakoření. Je-li podzim velmi suchý, můžete i zalít.

     Při této příležitosti se můžete pokusit o množení tzv. šupinováním. Provádí se tak, že ze silnější cibule lilie odlomíme - neřežeme - obvodové šupiny, podle velikosti cibule 5-6, opláchneme důkladně pod tekoucí vodou a necháme na volném vzduchu oschnout. Poté zdravé, nepoškozené šupiny volně, nebo do řádků založíme do čisté, mírně vlhké rašeliny do plastového sáčku, nebo větší plastové krabice, do víka provrtáme otvory pro větrání. Pro tvorbu malých cibulek je optimální teplota okolo 16 C, ale běžně můžete sáčky uložit i v pokoji na skříň. Už za čtrnáct dní na bazální části šupin se vytváří kalus s mírnými hrbolky, ze kterých po dalších zhruba čtrnácti dnech vyrůstají malé cibulky, které v dalším měsíci vytvoří i kořínky. Kolem vánoc uložíme sáčky, nebo nádobky s cibulkami asi na dva měsíce při teplotě +5C a v březnu je sázíme ve sponu cca 5 x 5cm do větších nádob do směsi zahradní zem : rašelina : hrubý perlit nebo písek 1:1:1. Při pokojové teplotě, nebo ve skleníku cibulky brzy začnou rašit, po dvou letech už můžeme mít květuschopné cibule.

     Čas od času je třeba šupinky kontrolovat, pokud se objeví na některé plíseň, odstraňte a nejlepší je celou sadbu přesadit do čerstvého substrátu. Dobré zkušenosti jsou i se směsí rašelina perlit, nebo s propařenými dubovými hoblinami.

      Konečně přirozený způsob množení rostlin je výsev ze semen a to platí i pro lilie, tomu ovšem předchází  získávání semen. Aureliány jsou obzvlášť vhodné odrůdy pro začátečníky. Semena se na mnohých lodyhách vytvoří přirozeně po opylení hmyzem, avšak proč to nezkusit rovnou cíleně, ve snaze získat nějakou novou vlastní lilii? Ani toto není nějak obtížné.

      Vybereme si mateřskou, pylodárnou rostlinu a ohlídáme ji, aby se na bliznu do otevření poupěte nedostal hmyz. Poupě např. obalíme malým plastovým nebo papírovým sáčkem. Bliznu po rozkvětu potřeme prašníkem z pylodárné rostliny, přičemž pyl můžeme získat i odjinud, například na výstavě, ovšem se svolením vystavovatele. Pyl neztrácí klíčivost řadu měsíců. Poté bliznu opět přikryjeme, třeba staniolovým kornoutkem, který za týden odstraníme. 

     Semena aureliánů dozrávají koncem září. Máme-li podmínky tepelné a světelné můžeme vysévat třeba i koncem února, nejpozději začátkem dubna, čím delší je první vegetační období, tím lépe. K výsevu použijeme stejný substrát jako u šupinových cibulek. Při dobré péči některé semenáče pokvetou už po dvou letech.

     Existuje řada desítky let osvědčených odrůd, doporučím jen některé podle barev. Bílé White Henryi a Black Dragon s tmavým rubem, žluté African Queen a Golden Splendor s narůžovělým rubem, nestárnoucí starorůžová Pink Perfection a ovšem Lila Favorit našeho šlechtitele Jiřího Hlouška, s bílým turbánkovitým květem Brno rovněž našeho šlechtitele Karla Brauna.

   
   
   
   
     <<Zpět<<
     <<Zpět na hlavní stranu<<