Galerie našich liliářů - RNDr. Vladimír Chaloupecký, CSc.
 
 

Dr. Chaloupecký sice nikoli věkem, ale co do délky pěstování lilií patří jistě mezi naše nejstarší liliáře. Rodákem je z Dobřichova u Peček, do základní školy chodil v Úvalech, gymnázium absolvoval v Praze Karlíně, v letech 1953-1958 studoval na Přírodovědecké fakultě UK biologii se zaměřením na mikrobiologii. V tomto oboru  úspěšně absolvoval také aspiranturu v Mikrobiologickém ústavu ČSAV. Řadu let pracoval v Ústavu pro hygienu a  epidemiologii v Praze, později v Mikrobiologickém ústavu Lékařské fakulty UK. Nyní je již v penzi a žije v Úvalech. Mikrobiologie nebyla jeho jediným koníčkem a to se jistě dovíme v našem rozhovoru.

 

Vladimíre, již zhruba půlstoletí Vás oslovuji křestním jménem a nebudu něco jiného předstírat ani teď. Jste sice o něco mladší než já, ale k liliím jste mne přivedl Vy. Asi r. 1963 jste mi věnoval jednu lilii L. davidii a tím jste mne "po čapkovsku" infikoval. Kdo ale přivedl Vás k pěstování lilií?

Pane docente, samozřejmě nemám nic proti oslovení křestním jménem: letos se totiž známe právě 50 let. Setkali jsme se vlastně třikrát: na fakultě, kde jste mne učil organickou chemii (např. z heterocyklů si pamatuji, že „Kdybych byl totálně hydrogenovaný, budu se jmenovat Vepereš“), podruhé jsme se sešli  v Mikrobiologickém ústavu ČSAV a potřetí u lilií.

K pěstování lilií jsem se dostal náhodou: kytičkomilná manželka německého archeologa se o mně dověděla, když se její manžel po válce vrátil dokončit studium vykopávek poblíž Prahy. Zjistila, že mám také rád květiny, že se domluvíme a tak při následující návštěvě mi z Londýna přivezla ročenku anglické RHS Lily Society 1953 a této „infekci“ jsem podlehl.

 

Které okrasné rostliny Vás  již tehdy zajímaly?

Od mládí mě zajímaly především drobné květinky, pomalu však převážily cibulovinky – i když lomikameny (sekce Porophyllum) dodnes považuji za skvosty.

Když jsem se dozvěděl že p. Vajgent zakládá skupinu liliářů, samozřejmě jsem se chtěl přihlásit. Ale pak jsem se rozhodl pro práci v Odboru pěstitelů okrasných rostlin, kde zájem o květiny – i odborné přednášky – byl široký. V té době už jsem korespondoval se členy NALS p. de Graaffem, dr. Lightym, pí. Virginií Howie a dcerou p. Zalivského dr. Šipovskou. Dnes se divím, že měli o čilou korespondenci s amatérem zájem. Tak se poznatky, i z různých publikací, hromadily.

 

Spolu s panem Dr. Marklem jste zakládali Odbor pro pěstování okrasných rostlin při tehdejším ÚV ČZS. Povězte nám něco o tom.

V OPOR se sešla skupina nejen nadšených květinářů (v té době se oficiálně propagovalo hlavně zelinářství a ovocnářství), ale i skutečně dobrých lidí, mezi nimiž se čile vyměňovaly a „prodávaly“ různé vzácné výpěstky. Přispíval jsem žlutými a růžovými Aureliány, jak se jim tehdy říkalo. Z OPOR se pak odštěpili skalničkáři a dále vznikl spolek DAGLA a stále existoval Martagon, kaktusáři apod.

 

O liliích  jste musel hodně vědět už v šedesátých letech minulého století ( to je hrozné jak to bylo dávno), protože už v r. 1967 vyšla kniha Tulipány a ostatní okrasné rostliny pod redakcí V. Vaňka, do které jste napsal velmi obsáhlou kapitolu o liliích. Protože tehdy žádná souborná literatura o liliích nebyla, z jakých odborných pramenů jste čerpal ostatní podklady? Pro mne to byla vůbec první liliářská literatura, ještě ji mám schovanou.

Protože jsme měl lilie rád, snažil jsme se v době, kdy u nás lidé znali většinou jen „lilii kostelní“ a „ tu oranžovou“ (L.candidum a L.x hollandicum), je co možná popularizovat v článcích, hlavně v Zahrádkáři. Když se po roce 1960 připravovala kniha Tulipány a ostatní cibulové květiny, oslovil mně ing. Vaněk a tak jsme se dostal mezi autory této publikace. Čerpal jsme ze zahraniční literatury, znalostí přátel, se kterými jsem si dopisoval, a také ze  zkušeností vlastních. Mnoho lilií jsem tenkrát vypěstoval ze semen a z krkolomně placených dovozů cibulek, protože jsme neměl nikoho na „Západě“ a mít „tvrdou“ měnu bylo u nás tehdy trestné. Nesmím zapomenout na výpěstky p. Markse z Hořic, který dával nejrůznější lilie nejenom mně, ale i ing. Joštovi a dalším liliářům.

 Bylo nádherné mít doma L. papilliferum, L. x  strojnaja, L. x testaceum. L. x fialkovaja nebo L. ledebourii a asi 40 vlastních semenáčů L. nepalense ze semen z orig. cibulky z Nepálu. Škoda, že některé z nich z kultur zmizely. Snad se najdou v nějakém zapadlém koutě světa.

 

 V těch dobách nebylo jednoduché získat kontakty se zahraničím vůbec , jak Vám se to povedlo?  Vím, že jste už v šedesátých letech udržoval styky s proslulým J. de Graaffem.

 Protože jsem se z korespondence s J. de Graaffem dověděl, že v r. 1968 pojede s manželkou do Moskvy, zeptal jsem se, jestli by se cestou nezastavili v Praze a neudělal nám přednášku. Souhlasil, a tak jsem v Praze zažil nejvýznamnější a nejnavštívenější přednášku o liliích všech dob. Konala se v Národním domě na Vinohradech (tehdy ÚKDŽ) a už deset minut před začátkem pořadatelé uzavřeli sál, protože sedadla i místa k stání nebylo možné víc přeplnit. Přednáška doprovázená nádhernými diapozitivy (které jsem od p. de  Graaffa pak dostal, ale po 40ti letech zežloutly) i odpovědi na dotazy  dodnes byly velice poučné. Tam také přišel doc. Machovec s dotazem, jestli by př. Jošt nemohl odjet na stáž na Oregon Bulb Farms. J. de Graaff souhlasil. Ze zajímavostí z přednášky: L. „tigrinum“ prý přivezli do USA čínští dělníci pracující na transamerické železnici jako potravinu.

 

 V oněch šedesátých letech se tehdejší liliáři začali organizovat. Zárodky byly m.j. i v již  zmíněném OPORu, kam jste mne přivedl také mne a kde jsem poznal  i několik liliářů. Povězte něco o té době a také něco o prvních liliářských výstavách v Praze, já jsem se jich účastnil už jako člen Martagonu.

 Na jaře v r.1968 jsme si z dr. Marklem řekli, že by bylo možné v Praze uspořádat setkání květinářů z Evropy. Povedlo se pod jménem Květinami k přátelství především díky dr. Marklovi, který pro samé zajišťování a organizování snad ani jednu přednášku neviděl. Přijeli přátelé z NDR, NSR, Polska, Velké Británie a i ze SSSR. V průběhu přednášek jsem anglickému novináři zahrádkářského časopisu překládal ruskou přednášku do angličtiny – můj největší a nejdrzejší veletoč v jazycích – a ten mě pozval na Světovou liliářskou konferenci v červnu 1969 do Anglie. Odletěl jsem tedy na „pozvání“ se sumou 2 libry, které mi čsl. ouřady přidělily a díky čtyřem přátelům jsem konferenci absolvoval (včetně mé krátké přednášky). Část se odehrávala v Anglii a část ve Skotsku. Nejenže jsem poznal přátele, se kterými jsem si doposud jenom korespondoval, a znovu jsem se sešel s p. de Graaffem, u něhož byl tehdy na stáži p. Jošt, ale poznal jsem i řadu přátel nových a mnoho soukromých zahrad, kde pěstovali lilie. Snad největší dojem na mne udělala zahrada u skotského hradu, kde jako plevel rostly nomocharisy, řada primulí a mnoho himalájských rostlin. Během konference bylo samozřejmě mnoho „zákulisních debat“, z nichž pro mne nejlepší asi bylo povídání s dr. Lightym, dr. Yeatesem a přímo kouzelná byla paní Virginia Howie, kterou znáte jako autorku a skvělou ilustrátorku publikace Let’s Grow Lilies – ještě  i s věnováním od ní  ji mám schovanou. V mizerném překladu byla jako pirátský výtisk  rozšiřována i u nás.

Protože konference v Londýně byla spojena s rozsáhlou výstavou lilií, napadlo mě, že bychom mohli podobnou uspořádat i v Praze. K dispozici jsme zdarma získali výstavní síň domu ČZOS v Jilské ul. v Praze 1 a za neocenitelné pomoci př. Jaroslava Vobořila jsme výstavu uskutečnili a pro zájem opakovali i v dalších letech, už za spolupráce členů Martagonu, především doc. Vereše, který jednou přizval i svoji dceru, aby exponáty aranžovala.

 

Vzpomínám si, že na jednu výstavu v té malé místnosti v Jilské ulici, kde jsme o sebe zakopávali, jste přinesl nádherný květ Gloriosy rotschildiana. Jistě se Vás mnoho lidí ptalo co je to za lilii.

Co se týká květu Gloriosa rostchildiana: hlízu mi věnoval př. Erich Pasche v roce 1970 a pěstuji ji, a občas rozdávám, dodnes. Domníval jsem se, že jako liliovitá květina, tehdy u nás vlastně neznámá, by mohla výstavu oživit. Mnoho lidí ji za lilii považovalo.

 

Během té dlouhé doby liliaření jste jistě potkal mnoho známých lidí, na koho nejvíce vzpomínáte?

Protože s pěstováním lilií jsem začal poměrně brzy (v devatenácti), většina mých přátel liliářů bohužel už mezi námi není. Z našich, kteří mi věnovali nejen semena, cibulky, ale hlavně podporu v propagaci lilií, musím především zmínit Boleslava Krále, který mi mnoho pomohl i mně osobně, pana Markse a z řady dalších nejmenovaných i doc. Vereše, na jehož zahrádku jsem léta chodil jeho výpěstky obdivovat. Ze zahraničních liliářů pak velice oceňuji osobnost Earla Hornbacka, šlechtitele na OBF, jehož jsem osobně nepoznal, ale který vlastně spolu s botanikem dr. Comberem založil pěstování lilií na této farmě. Jeho strainy trubkovitých lilií jsou dodnes nepřekonané, zřejmě i proto, že dnes se pracnou a velice náročnou genetickou prací při šlechtění strainů asi nikdo nezabývá, protože vegetativní množení, a zvlášť‘ tehdy ještě nepropracované tkáňové kultury, dávají jistější a rychlejší výsledek. Sice se prý i na OBF množily lilie hlavně ze šupin, ale sám jsem dostal od p. de Graaffa 3 sáčky semen bílých, růžových a žlutých trubek a z více než sta kvetoucích rostlin odpovídaly všechny (!!) barvě uvedené na obalech semen. V dalších generacích se ovšem už štěpily. Vedle již zmíněného pana de Graaffa nemohu nevzpomenout př. Waldéna (Švédsko), se kterým jsme si léta vyměňovali semenáče orientálů, Čechoameričana př. Mattase (USA), který vyšlechtil populární Katinku a pojmenoval ji po své mamince. Semenáče z jeho výpěstků – kříženců L. „tigrinum“ - dostal i doc. Vereš. Již výše jsem se zmínil o velmi příjemném profesoru Yeatesovi (NZ), jehož výpěstky orientálních hybridů jsou známé dodnes (a jehož nejznámější lilie je Journey’s End) a v tomto oboru i nestora p. Woodriffa (USA). Korespondenci mu vedla - a semena posílala – jeho dcera Winky. Z těchto semen jsem měl nejkrásnější hybridy L. japonicum ve svém životě (po 6tiletém pěstování do květu). S dr. Lightym jsme si v 60letech hodně psali ohledně dědičnosti lilií a jejich chromosomech (o tom více jindy) a last but not least bych chtěl poděkovat paní D. Schaefferové (USA) za dlouhodobý zájem o liliáře v ČR, informace, semena i diapozitivy. Přes její vysoký věk je stále trvalou „styčnou důstojnicí“ (jako byla na lodích za války) mezi americkými i našimi pěstiteli, osobou připravenou vždy ochotně pomoci. Díky paní D.

 ¨Mám zato, že paní Dorothy se také velkou měrou zasloužila o naše jmenování  NALS Honorary Judge, tedy čestnými porotci Severoamerické liliářské společnosti.

 

S čím se teď, co by penzista zabýváte? Nedovedu si představit, že byste nečinně seděl v křesle. Mluvil jste zatím o jen  kytičkách, ale několikrát se mi stalo při telefonickém zavolání, že mi Vaše paní řekla, že jste ponořen do akvária?

V důchodu v křesle opravdu nesedím, spíš ležím a čtu. Jinak se starám o lilie, které mi zůstaly nebo mi je přenechali přátelé a i o nějaké semenáčky, např. 5 rostlinek L. lankongense. Částečně, za veliké pomoci mé paní, pečuji o zahradu a akvária, ke kterým jsem se po mnoha letech vrátil. Když jsem totiž 20 let bydlel v Praze a na zahradu dojížděl jen o víkendech, bylo milé mít v bytě kousek živé přírody, zvláště v zimě, i když v létě je to ovšem práce navíc. Protože mně vždy zajímalo pěstovat a chovat  různé organismy od semenáčků nebo mláďat, rybky z jiker se přece jen vyvíjejí rychleji než lilie, a tak ve věku 70 + se pěstitel/chovatel rád dočká výsledků své práce.

 

Jistě máte své důvody, proč jste se nestal členem Martagonu. My jsme to tak nebrali, považovali jsme Vás vždy za našeho člena, důkazem je, už před mnoha lety  Vás zvolili za čestného člena. Já Vám děkuji nejen za zodpovězení otázek, ale na tomto místě také za mnoholetou odbornou pomoc při redigování Liliáře.

Vaši otázku snad po tolika letech mohu zodpovědět přímo: Martagon ve svých počátcích podle mne nedával kolem r. 1962 členům dostatek informací, ze kterých přece žije pokrok ve všech odvětvích lidské činnosti. Navíc jsem při aspirantuře časově nemohl – a ani nechtěl – dělat sekretáře skoro zanikajícího spolku. Přesto, i jako člen spolku OPOR jsem, jak víte, nezatrpkl, protože bych to považoval za hloupost. Po návratu z liliářského sympozia v Anglii v r. 1969 mě Martagon požádal o dvě přednášky, které jsem s mnoha diapozitivy z Anglie zřejmě zvládl a Martagon snad oživil. Tehdy mi udělil i status čestného člena. Ani nadále, jako „konkurent“ z OPOR, jsem se však nechtěl vnucovat. Nakonec jsem léta nebyl v tomto spolku ani uváděn v seznamu členů.

 

A  lilie, kterou máte nejraději?

To je těžká otázka. Vždy jsem měl rád L. speciosum (klon v Úvalech od r. 1905 pěstovala a rozdávala jedna paní, většinou bohužel lidem, kteří rostlinu do dvou let hnojením a na úpalu zabili) a další lilie této skupiny. Co do tvaru květů je pro mne bez konkurence L. papilliferum, co do elegance květu L. canadense, co do exotické barvy obdivuji L. nepalense, ale po vypěstování semenáčků L. lankongense, L. duchartrei a L. wardi  mám asi nejraději L. lankongense – neokázalá, ale podle mne, nejkrásněji vonící lilie.

 

 Co závěrem? Je škoda, že málo liliářů pěstuje rostliny ze semen, i když je to pracné a často zdlouhavé. Důvodů proto vidím několik: 1) přírodní lilie z kultury mizí, jsou často vytlačeny kříženci pěstovanými na řez, 2) ze semenáčů přežijí jen ty, kterým dané (naše) podmínky vyhovují, 3) některé virózy se semenem nepřenášejí, 4) je přece radost sledovat rostlinky od semenáčků až do květu.

 

 

 

S Vladimírem Chaloupeckým hovořil v roce 2005 Karel Vereš 

 
 
 
 
 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<