Galerie našich liliářů - Václav Jošt
 
 

Prvním českým profesionálním liliářem je bezesporu ing. Václav Jošt. Mnozí z nás se s ním setkali osobně a těžko bychom mezi sebou hledali někoho, kdo by o něm aspoň neslyšel. V druhé třetině 20. století byl nejúspěšnějším šlechtitelem, od posledního desetiletí 20. století je nejúspěšnějším obchodníkem s liliemi. Počátkem roku oslavil trojnásobné jubileum – 60 let  života, 45 let amatérského a 35 let profesionálního pěstování lilií. Je tedy jistě k čemu blahopřát. Začněme ale od začátku.

Ing.Václav Jošt se narodil 9. ledna 1945 v  Novém Bydžově. Zde také navštěvoval základní školu. V roce 1959 nastoupil na zahradnický obor do Střední zemědělské technické školy v Mělníku a studium na ní ukončil v roce 1963. Jak tenkrát bylo pravidlem, musel nastoupit na umístěnku - do JZD Nový Život v Zábědově u Nového Bydžova jako ovocnář. Zde však příliš dlouho nepobyl, neboť už v říjnu téhož roku začal pracovat jako zahradník v Rychlírně zeleniny  v Kuklenách v Hradci Králové. V roce 1964 zahájil studium na Vysoké škole zemědělské, která měla svůj první ročník v Jihlavě, další ročníky v Brně a zahradnickou fakultu v Lednici na Moravě. Po úspěšném absolutoriu vysoké školy nastoupil v roce 1971 do Sempry v Heřmanově Městci, kde se intenzivně věnoval šlechtění a pěstování lilií.

Pro svojí profesionální karieru měl a stále má i dobré rodinné zázemí. Od roku 1971 mu stojí po boku jeho manželka Blanka, která je rovněž absolventkou Vysoké školy zemědělské v Lednici na Moravě. Joštovi mají dvě dcery Hanu a Alici, které však, bohužel, asi nepůjdou v otcových šlépějích a věnují se jiným profesím.

V roce 1991 ukončil ing. Jošt svoje působení v Sempře a věnoval se obchodu. Využil svých mnohaletých a rozsáhlých kontaktů se světovými producenty cibulovin a založil velkoobchodní firmu, která dodnes zaujímá přední místo mezi dovozci cibulovin do České republiky.

 

Jak jste se dostal k zahradničení a speciálně k liliím?

U nás v rodině sice nikdo zahradníkem nebyl, ale maminka pocházela ze zemědělství. V bouřlivých letech padesátých nemohla najít zaměstnání. Až po různých peripetiích sehnala v roce 1953 práci v hřbitovním zahradnictví v Novém Bydžově, kde byl vedoucí pan Bradna, mimo jiné též úspěšný pěstitel pelargonií. To mi bylo 8 let a za maminkou jsem do práce téměř denně docházel. Brzo jsem začal opylovat primule, pěstoval jsem kaktusy (stal jsem se členem spolku kaktusářů a shromáždil jsem pěknou kolekci ). V roce 1957 jsem se zájezdem bydžovských zahradníků navštívil Hořice a prvně se setkal s panem Marksem. U něj jsem se dostal k cibulovinám a začal jsem intenzivně sbírat tulipány. On byl rovněž mým učitelem v druhém ročníku Zemědělské školy. Často jsem za ním z Bydžova do Hořic zajížděl na kole. Pan Marks mi nabízel a dával různá semena, ale já toužil po cibulích. Z počátku jsem neměl ani vlastní zahradu a s pěstováním jsem začal u příbuzných. Časem se mi podařilo vytvořit sbírku více než 2000 druhů a odrůd cibulnatých a hlíznatých rostlin. Tato sbírka byla ve své době největší soukromou sbírkou takových rostlin.  

V roce 1962 k nám přijel na náštěvu vzdálený příbuzný ze Spojených států. Poprosil jsem ho o nákup cibulí od Jan de Graaffa. Zanedlouho jsem dostal cibule od 30 odrůd a katalog s adresářem liliářských společností. Začal jsem si korespondovat se zahraničím, postupně jsem navazoval kontakty a získával další semena a nové cibule.

 

Na čem bylo možné stavět v době Vašich počátků? Existovalo něco jako česká liliářská škola?

Obecných znalostí o liliích bylo daleko méně než je tomu dnes. A praktických zkušeností bylo ještě méně. Lilie se pěstovaly jen ojediněle a s vyjimkou pár osamocených jedinců, jako byl například již zmíněný pan Marks, se šlechtěním lilií nikdo nezabýval. Proto hovořit o nějaké české liliářské škole by bylo nadnesené. Nicméně panem Marksem vyšlechtěné odrůdy lilií byly významným začátkem.

 

Již podruhé zde padlo jméno Marks. Jen málo dnešních liliářů ho znalo osobně. Mohl byste, protože stál bezesporu u kolébky českého liliářství, jeho osobu trochu přiblížit?

Pan Marks byl původně malířem, ze zdravotních důvodů však toto povolání opustil a stal se z něj zahradník samouk. Nejdříve šlechtil tulipány a gladioly, později se věnoval hodně liliím. Vyšlechtil takové odrůdy jako Granát,Valentýna, Zlatá Pagoda, Citron, Červená Karkulka, Červená Pagoda, Marksova Ljuba, Marksovo Zlato, Marksův Bronz a Pomeranč.

 

Po roce 1989 jste zúročil svoje kontakty se zahraničím a založil jste velkoobchodní firmu, která dnes  zaujímá významné místo na našem trhu.  Nepovažujete přechod od šlechtění k obchodu za „Krásnou ztrátu“ ve smyslu populárního televizního pořadu Michala Prokopa?

Ano, to určitě. Pěstování a šlechtění lilií a cibulovin vůbec bylo mým potěšením. Nejsem ale určitě jediný, který se musel v nových podmínkách vzdát své oblíbené profese. Došel jsem k závěru, že za daných okolností nemá pro mne smysl v pěstování lilií pokračovat. Ovšem na druhé straně vědomí, že se nám s manželkou podařilo prakticky z ničeho vybudovat dnešní firmu, mne naplňuje uspokojením jiného druhu. Začínali jsem v roce 1991 doma v garáži a dnes máme vlastní haly s třídicími a balicími stroji, chladírnami, expedicí…

 

Jaké byly Vaše pocity, když jste po mnoha letech usilovné práce opouštěl Sempru v Heřmanově Městci?  

Ze Sempry jsem odešel v roce 1991. V tom roce byla tržba z lilií ještě 2 miliony korun. Za dva roky nato noví majitelé zaorali zaplevelené lilie na 4 hektarovém poli. K tomu je těžké něco dodávat.

Pro zajímavost – nalezl jsem předávací protokol, ve kterém se uvádí, že v roce 1990 bylo v zemi 187 000 kusů cibulí a 430 000 kusů šupin. Na jaře 1991 se vysázelo dalších 198 000 kusů cibulí a 245 000 kusů šupin. Jednalo se o více než 300 nových rozpracovaných klonů. To vše přišlo vniveč. Zůstal mi jen dokument, že mám v případě introdukce nové odrůdy právo na pojmenování, případně na šlechtitelskou odměnu.

 

V době Vašeho působení v Sempře v Heřmanově Městci jste vyšlechtil řadu odrůd. Můžete je připomenout? Které z nich se dostaly na trh jako schválené odrůdy?

Vyšlechtěných odrůd je velká řada. Jen odrůd certifikovaných státní zkušebnou jako uznané odrůdy je asi 50. Všechny z nich se pěstovaly ve velkém a dobře se prodávaly. Zmíním se snad jen o třech – Karmen, Cidlina, Dukát. To jsou moje první odrůdy, které jsem si však do Sempry přinesl už jako hotová šlechtění ze své zahrady v Novém Bydžově.

 

Uvádění nové odrůdy na trh bylo provázeno zmíněným schvalovacím řízením. V čem všem spočívalo? Platí tyto postupy dosud?

Dříve mohly být na trh uváděny jen tzv. uznané odrůdy. Vyšlechtěné odrůdy, které měly získat certifikát uznané odrůdy, musely skutečně projít velice podrobným schvalovacím řízením. Při něm se zjišťovaly nejrůznější vlastnosti odrůdy, samozřejmě celkový vzhled, vzhled květů,  ale zvláště pak zdravotní stav, odolnost proti nákazám apod. Důležité bylo, že k testům muselo být předloženo dostatečné množství cibulí a muselo se prokázat, že odrůda je již pěstována ve větším rozsahu. Tímto způsobem bylo doloženo, že nová odrůda má své vlastnosti stabilizované a nejde tedy jen o náhodně vyselektovaného jedince.

Zmíněné uznání odrůdy je tedy zcela něco jiného, než je zápis do Registru lilií, který vede britská botanická společnost. To tohoto Registru zapíší každou lilii, jejíž popis odpovídá pravidlům. Nikdo se nezajímá, jestli přihlašovaná lilie je skutečně taková, jak je v popisu uvedeno, a jestli se šlechtiteli podařilo vyselektovat jednu nebo tisíc cibulí od nové odrůdy. Vše je založeno na předpokladu serioznosti přihlašovatele. Jak to v praxi vypadá si může každý ověřit nahlédnutím do Registru.

I dnes lze požádat o uznání odrůdy v původním slova smyslu. Je to však procedura finančně i časově nákladná. Přitom získání tohoto uznání už není podmínkou pro uvedení odrůdy na trh.

 

Mimo profesionálního působení v Heřmanově Městci jste pěstoval a šlechtil na své zahradě v Bydžově. A nejenom lilie. Co jste ještě pěstoval? Máte ještě čas se svým zálibám věnovat? Neříkáte si někdy „… k tomu se dostanu až budu v důchodu“?

 Dlouho jsem se snažil zahradu v Novém Bydžově udržovat na přijatelné úrovni a pěstovat na ní svoje záliby. Moje současná profese je však tak časově náročná, že jsem na tuto zahradu už nestačil a před dvěma roky jsem ji opustil. To však neznamená, že jsem se s praktickým zahradničením rozloučil. Podařilo se mi získat pozemek v sousedství mého současného působiště. Nyní ho kultivuji a věřím, že už v letošní sezoně se bude na co dívat. I když na odchod do důchodu raději nemyslím, tak si takto pomalu připravuji půdu pro ty aktivity, ke kterým mě to vždy táhlo a na které nemám momentálně čas.

 

Na který šlechtitelský úspěch jste zvlášť hrdý?

Nejvíc si cením odrůdu Symfonieta, která je výborná pro rychlení. Má až o 20 dnů kratší dobu do kvetení než například Connecticut King. Druhou mnou nejvíce ceněnou odrůdou je Eurydike. Je to vynikající lilie pro zahrádky, získala cenu Isabela Preston Trophy, množí se i v USA.

 

Ing. Jošt je štědrým mecenášem naší organizace. V posledních letech každý z návštěvníků podzimních schůzí obdržel a nebo za symbolický peníz si mohl koupit cibule Joštovy provenience. A to ještě tento peníz putoval do pokladny Martagonu. Jak pohlížíte na amatérské liliaření?

Sám jsem začal jako amatér a proto mám k amatérskému liliaření nostalgický vztah. Je potřeba si uvědomit, že cíle amatérů jsou a musí být zcela jiné, než cíle, které sleduje liliářský průmysl. Říkám „průmysl“, protože už zde jde skutečně o výrobu lilií. Profesionálové se zaměřují na vyšlechtění a produkci odrůd, které se dají efektivně rychlit. Cibule těchto odrůd musí být za co nejkratší dobu květuschopné a po zasazení dát co nejrychleji kvetoucí lodyhu s co největším počtem poupat a květů. Jestli cibule vydrží v zahradě dva nebo více roky je z hlediska producenta lilií nezajímavé – spíše naopak. Uhyne-li cibule už druhým rokem, tak si zákazník přijde koupit novou.

Cíle amatérů jsou někde jinde. A bylo by chybou, kdyby se amatéři snažily srovnávat krok s profesionály. 

 

V roce 1988 jste uspořádal v Lednicí na Moravě mezinárodní konferenci o liliích. Vzpomínám si, že se jí zúčastnili jak profesionálové tak amatérští zájemci. Nebylo by možné podobnou akci zase po letech zopakovat?

Protože profesionální šlechtění a pěstování lilií u nás přestalo existovat, musela by taková konference být zaměřena na skupinu lidí, kteří mají lilie jako svého koníčka. Aby měla smysl, museli by se jí účastnit zahraniční hosté – především jako přednášející. Jinak by byla víceméně velkou členskou schůzí liliářského spolku. Nemyslím si, že by se podařilo získat a uhradit pobyt některému ze současných špičkových světových odborníků.  Proto uspořádání podobné konference považuji za nereálné.

 

 

Vzhledem k Vašim opakovaným stážím ve Spojených státech se mezi liliáři vžila představa, že jste cestoval hlavně po Americe. Pokud víme, tak tomu tak úplně není.

            Moje první cesta do zahraničí vedla úplně na opačnou stranu světa. Ve škole v Mělníku jsme dostávali ruský časopis Cvetovodstvo a prostřednictvím jeho redakce jsem navázal korespondenci s Vladimírem Něgrobovem z ukrajinského Torezu, asi 60. tisícového městečka nedaleko Doněcku. Vladimír Něgrobov byl horník, velmi aktivní a úspěšný amatérský pěstitel lilií. Mimochodem – v kruté zimě roku 1970 o všechny své lilie přišel. Na jeho pozvání jsem v roce 1967, ještě jako student, uskutečnil svojí první zahraniční cestu za liliemi. A byla to cesta dosti dobrodružná. Začalo to již při letu na trase Praha – Kijev – Doněck. Po přistání v Kijevě mi reprezentantka Inturistu sdělila, že všechna letadla do Doněcku jsou obsazena a budu moct pokračovat až následující den. Nebudu líčit neobvyklou úroveň letištního hotelu, ve kterém mě ubytovali. Prostě noc jsem v něm přežil a ráno jsem se do letadla do Doněcku již dostal. Vladimír Něgrobov, který mne čekal již den před tím, neměl tušení o  příčinách mého opoždění ani zprávu o tom, kdy a jestli vůbec doletím. A tak jsem se ocitnul bezprizorní na letišti v širé ruské zemi. Všechno nakonec dobře dopadlo, neboť při tehdejších cenách benzinu jsem si mohl dovolit odjet to Torezu taxíkem. Strávil jsem zde několik pěkných dnů, avšak plánovaná návštěva výstavy ve Vilniusu se neuskutečnila. Moje bumážka prostě na to nestačila. Využil jsem však času a na palubě malinkého letadla Kukuroznik, ve kterém nás bylo namačkáno 11, a kterému se při prvním pokusu vůbec nepodařilo vzlétnout, jsem doletěl do Charkova, kde jsem navštívil J.Paščenka, pracovníka tamní botanické zahrady a pak dále do Moskvy.  Chtěl jsem se setkat  s E.Jereminem. To se mi nepodařilo, ale místo toho jsem se seznámil v univerzitní botanické zahradě s E.Šipovskou, dcerou známého autora první knihy o liliích I.Zalivského.

Díky adresáři v kdysi populární brožůře „Let’s grow lilies“ jsem začal navazovat kontakty i s dalšími liliáři, např.s C.Feldmaierem, J.Petruskem, A.Weinreichem, V.Strasserem, E.Schachtem a T.Haberem v Německu, H.Petersem, L.Woodriffem v USA, W.Doreenem a J.Yatesem na Novém Zelandě a v Sovětském svazu to byli V.Orechov, V.Grot, M.Baranova, M.Kirejeva, A.Balode a J.Rukšans. Z těchto a dalších kontaktů se pak odvíjely i moje návštěvy v různých zemích jako v NDR, NSR, Holandsku, Polsku a Lotyšsku.

 

Zcela zásadně ovlivnila Vaši profesionální karieru stáž na Oregon Bulb Farms v USA v roce 1969.  V té době to bylo něco zcela neobvyklého. Jak k ní vůbec došlo?

V roce 1968 uspořádal J.d.Graaf v naší republice serii přednášek o šlechtění a pěstování lilií. Žádnou z nich jsem nevynechal.  Seznámil jsem se při té příležitosti s přednášejícím, který v té době patřil mezi světové liliářské jedničky.V té době jsem již studoval na vysoké škole a s pomocí docenta Machovce se podařilo získat od J.d.Graafa pro mne pozvání nejprve na prázdninovou, později na roční stáž do USA. Byl jsem však teprve ve třetím ročníku a škola mi nepovolila přerušení studia. Proto jsem se dohodnul J.d.Graafem na posun stáže o rok. V té době jsem však neměl dost peněz na letenku (na devizový příslib jsem dostal pouze 5 dolarů) a tak mi ji J.d.Graaf rovněž uhradil s tím, že na jeho farmě budu pracovat za minimální mzdu. Ta v té době činila pouze 1,60 $ na hodinu. Z dnešního hlediska se to zdá málo, ale pro srovnání – za měsíční ubytování a celodenní stravu jsem platil pouze 100 dolarů.

Z Prahy jsem letěl do Portlandu v americkém státu Oregon. Při mezipřistání v Londýně jsem za pohledy domů utratil dva z celkových 5 dolarů, takže jsem na americkém kontinentě přistál s čistým kapitálem 3 dolary. Z Portlandu mě autem odvezli do Greshamu, asi 60 kilometrů vzdáleného městečka s 10 tisíci obyvateli. Zda jsem se ubytoval a odtud jsem denně dojížděl asi 20 kilometrů na proslulou Oregon Bulb Farms.

Z počátku jsem měl trochu potíže s angličtinou. Byl jsem samouk, obstojně jsem uměl číst, ale místní mluvená američtina bylo úplně něco jiného. Avšak netrvalo moc dlouho a tento handicap se mi podařilo odstranit.

 

Jak stáž v Oregon Bulb Farms probíhala? Co jste při ní získal?

 Do Oregonu v USA jsem dorazil v květnu 1969 a do března následujícího roku jsem měl možnost poznat práci na farmě ve všech fázích liliářského cyklu. Byl jsem při výsevu (vysévalo se koncem února ručně na záhony i do řádků přímo na pole), při ošetřování rostlin během jejich růstu,  podílel jsem se na sklizni a expedici cibulí. Seznámil jsem se s tehdy nejprogresivnějšími šlechtitelskými metodami. Práce mě velice zajímala a bavila. Všimnul si toho i J.d.Graaf a po měsíci pobytu na farmě nahradil moji pracovní smlouvu jinou, podle které jsem dostával hodinový plat vyšší, než byly platy stálých zaměstnanců.

S výjimkou sklizně, kdy musí na farmě sklízet každý kdo má roce a nohy, jsem pracoval u Ed Mc.Raye, který měl na farmě funkci hlavního šlechtitele.

Celá farma byla víceméně rodinným podnikem. Měla asi 20 lidí, pouze v období sklizně se tento počet zvýšil na 400 zaměstnanců. Jejich fluktuace byla na můj vkus neobvyklá. Během sezony se jich vystřídala asi tisícovka. Lilie se pěstovaly na 90 hektarech. Pro srovnání - v té době byly lilie v celém Holandsku pěstovány asi na 200 ha.

Zajímavý byl i pracovní režim. Farma pěstovala lilie nejenom na vlastních pozemcích, ale především na pozemcích  pronajatých. Pole byla roztroušena v okruhu 90 km a cesta zabrala dost času. Přitom cesta na pole se děla v rámci pracovní doby, ale cesta z pole byla až po jejím ukončení. Když však plánovaná práce skončila o 5 nebo 10 minut dříve, nejelo se o tyto minuty dříve, ale čas se musel využít pro pletí či jinou drobnou práci. Argument byl jasný – kdyby všech 400 zaměstnanců pracovalo o pět minut méně, tak to představuje denně třiceti hodinovou ztrátu. 

Úrodnost země v Oregonu je vysoká. Druhým rokem po výsevu dosahovaly cibule velikosti vlašského ořechu.

V roce 1969 udělal J.d.Graaf významný krok pro další rozvoj farmy. Od firmy Stone and Pyne koupil řadu odrůd, mezi nimi i Connecticut hybridy. Ty představovaly revoluci ve šlechtění – byly první s netečkovanými květy a byly vysoce odolné proti virozám. Nákup tohoto materiálu významně posílil genetický základ pro další úspěšný šlechtitelský program Oregon Bulb Farms. Díky pobytu na OBF jsem měl možnost osobně poznat řadu legend amerického liliářství jako L.Woodriffa, H.Strahma, K.Crutchera, J.Wadekampera, E.Klinea, J.Maka, J.van der Salma nebo J.Freemanovou.

 

Po první stáži nastala delší přestávka ve Vašich návštěvách Spojených států. Druhá se uskutečnila až v roce 1987. Jaký byl rozdíl proti první?

Tentokrát jsem přijížděl do USA s devizovým příslibem celých 67 dolarů. Ceny se však proti roku 1969 také změnily. Noc v dobrém hotelu v New Yorku stála přes 100 dolarů.

Během této druhé návštěvy jsem se zúčastnil symposia v Portlandu a absolvoval jsem další stáž na Oregon Bulb Farms. Ta v mezidobí mezi mými návštěvami přesídlila z Greshamu do Aurory a stal se z ní velkopodnik. Velké kanceláře, velké haly, cibuloviny na 900 hektarech. Na vedoucích místech Holanďané, v provozu z větší části Mexičané. Způsob práce se přiblížil tomu, jak se u nás pracovalo za socialismu. Vazby mezi lidmi se uvolnily, zájem o práci klesnul. Byl jsem svědkem toho, jak tisíce zakořeněných řízků jiřin naložili Mexičani na nákladní auto a v obrovském vedru ho nechali stát celý den na slunci. Večer byly řízky dobré jen do kompostu.

Osud legendární Oregon Bulb Farms byl zpečetěn. Netrvalo dlouho a holandští majitelé dali podnik do útlumu. Za pár let z něj nic nezbylo.

V té době se ukázala i konservativnost naší republiky ve stycích se zahraničím. V čase, kdy jsem jako jedinec měl příležitost seznámit se s novinkami v liliářstvím v zahraničí, vysílali Poláci až 50 svých lidí ročně na praxe do USA. 

 

Jaký je současný stav amerického liliářství? Jaké je srovnání s evropským? Lze vůbec hovořit o evropském liliářství a nebo je to jen záležitost holandská? A co liliářství na jiných kontinentech – Asii, Austrálii, v jižní Americe?

Holandské liliářství ve světě jednoznačně dominuje. Spojené státy americké i ostatní země dnes nehrají významnou roli. A pokud v různých zemích existují větší pěstitelské farmy, pak není řídkým jevem, že je vlastní Holanďané. Tak je tomu nejenom v Americe, ale i v Africe a Asii. Holanďané zakládají farmy Brazilii, Chile. Po rozšíření Evropské unie se tlačí holandské firmy například i do Polska, kde chtějí vybudovat rozsáhlé skleníkové komplexy. Je to svým způsobem sebevražedný kolotoč. Statistiky naznačují, že světový trh je liliemi již nasycen a jejich odbyt stagnuje, lépe řečeno snižuje se. Vybudování nových pěstitelských kapacit mimo Holandsko automaticky likviduje domácí pěstitele. V loňském roce se v Číně rozšířilo pěstování lilií na plochu 1.900 hektarů a přitom v tomtéž roce se snížila v Holandsku plocha lilií.o 500 ha což představovalo zničit 350 milionů ks liliové sadby.

To zatím hovoříme o dominanci kapacitní. Ještě markantnější je převaha Holanďanů ve šlechtitelských programech. Dá se říci, že 95 % všech nových odrůd pochází z holandských laboratoří a 70 % všech pěstovaných lilií je od firmy Vletter & den Haan.Šlechtitelské firmy v Holandsku úzce spolupracují  s výzkumným pracovištěm ve Wageningen,které jim dodává rozpracované šlechtitelské materiály nebo polohotové odrůdy.

Liliáři ve Spojených státech sestoupili ve srovnání s Holandskem na, dalo by se říci, diletantskou úroveň. Vybavení jejich farem je nedostatečné, postrádají dostatek chladírenských kapacit. A co je horší, šla dolů i jejich profesionální zodpovědnost. Neprovádějí u pěstovaných odrůd negativní výběr, cibule jsou virosní, 30 až 40 %  procent všech cibulí je napadeno nějakou chorobou.

 

Jak vypadají výzkumná a šlechtitelská střediska velkých světových firem?

Doba geniálních samotářských pěstitelů je tatam. Šlechtitelská střediska jsou vybavena nejmodernější přístrojovou technikou a obsazena špičkovými odborníky z nejrůznějších oborů. Vybavení a provoz takových středisek je velice nákladný a proto si je mohou dovolit jen ti nejbohatší producenti.

 

Jste živoucí důkaz toho, že k úspěchu ve šlechtění lilií je potřeba mít jak odbornou kvalifikaci, tak tvůrčí erudici, ale také příznivé podmínky. Protože první dvě jsou Vám vlastní, pak Váš odchod od aktivního šlechtění by bylo možné přičítat absenci poslední z nich. Je to tak?

Po neslavném zániku Sempry v Heřmanově Městci jsem musel zcela zásadně rozhodnout o svém dalším profesionálním zaměření. V situaci, ve které jsem se ocitnul, prostě nezbyl čas na systematickou šlechtitelskou práci. Možná,že někdy v důchodu se ke šlechtění vrátím,ale v současné době na to není čas a vývoj jde neúprosně vpřed. Na nové zahradě zatím pouze testuji odrůdy, které dovážíme. Ne každá novinka je dobrá a mnohé po 3 letech mizí ze scény.

 

Slíbili jsme přinést i přehled Vámi vyšlechtěných odrůd lilií. Kolik jich je?

Státní zkušebnou uznaných a v České republice registrovaných je 47 odrůd. Jsou to :

Ia žluté

          Alena, Andrea, Aninka, Běla, Denisa, Eliška, Ivona, Bohemia Cup, Jitka,
              Krystinka, Olga, Zlata,

Ia oranžové    

          Dita, Inka, Jarka, Karina, Lucinka, Marcela, Márinka, Milena,
              Pavlína, Renata, Stáňa, Symfonieta, Vendulka,

Ia červené     

          Dana, Darina, Hanka, Irena, Klara, Lenka, Radka, Vlaďka, Karmen,

Ia vícebarevné

          Zora,

Ib žluté         

          Menuet, Valčík,

Ic žluté         

          Blanice, Jizera, Poloneza, Dukát,

Ic oranžové    

          Odra,Otava,Sázava,Cidlina,

Ic červené     

          Gavota,

Ic růžové       

          Eurydike.

Mimo to mám ještě 7 lilií v registru Královské zahradnické společnosti (RHS). Jsou to odrůdy Amor, Heureka, Juno, Lynos, Queen Katie, Perseus, Zelos.

 

Tímto úctyhodným přehledem uzavíráme náš rozhovor s ing. Václavem Joštem - odborníkem, který pro šlechtění a pěstování lilií v naší zemi udělal mimořádný kus práce.

 

Během našeho rozhovoru jsem se dotkli ještě celé řady dalších temat. Říká se, že všechno špatné bývá k něčemu dobré. Koncem minulého roku sice utrpěl ing. Jošt vážné zranění ramene, které mu znemožnilo pracovat naplno ve firmě, ale zato se mu uvolnil čas na řadu hodin trvající vyprávění. Při něm nám věnoval ing. Jošt také archivní kopii předběžného seznamu členů a hostů, kteří se zúčastnili ustavující schůze Martagonu ve známé pražské restauraci U Holubů. Porovnáním s posledním adresářem dnešního Martagonu se v obou vyskytují už jen jména Blahoslav Vajgent, Jaroslav Simandl, František Volenec a Václav Jošt.

Popřejme ing. Václavu Joštovi na závěr hodně spokojenosti, štěstí a především zdraví k jeho trojímu jubileu – šedesátým narozeninám, pětačtyřicátemu výročí amatérského a pětatřicátemu výročí profesionálního liliaření.

 

   S ing. Václavem Joštem hovořil v roce 2005 Václav Vinčálek

 
 
 
 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<