Galerie našich liliářů - Jiří Kovář
 
 

Jiřího Kováře není potřeba dlouho představovat. Ani těm přátelům, kteří chodí na schůze naší organizace, ani těm, kteří navštěvují výstavy či pozorně čtou Liliáře. Jiří Kovář nechybí tam, kde je potřeba přiložit ruku k dílu. Před nedávnem vyhověl naléhání kolegů ve výboru a ujal se redaktorství Liliáře. V dnešní Galerii můžeme tedy představit Jiřího Kováře nejenom jako dlouholetého liliáře, ale také jako novopečeného šéfredaktora.

 

Na začátku jistě nebude škodit trochu životopisných dat – narození, místo, školy apod. 

Začněme logicky a chronologicky. Narodil jsem se v Táboře r. 1952. Celé dětství jsem prožil ve vesnici Rataje na Táborsku, kudy protéká potok nebo vlastně říčka Smutná, k níž se váží mé vzpomínky na dětská léta prožitá s kamarády.

Vystudoval jsem střední průmyslovou školu keramickou a dále pedagogickou školu se specializací na výtvarnou výchovu s metodikou. Ve školním roce 1973/74 jsem nastoupil do resortu školství a prakticky bez přerušení setrvávám v tomto povolání až dosud, a to různě s kratšími či delšími pracovními úvazky. V devadesátých letech jsem sice v jednom období „koketoval“ s podnikáním a přitom ještě učil, ale záhy jsem své podnikatelské aktivity zanechal,  resp. přerušil.

 

Mnozí Vás znají jako propagátora květin ve Vašem současném působišti – ve Volyni. Založil jste tradici tamních, již zmíněných, květinových výstav. Jak taková myšlenka vzniká a jak se prosazuje? 

V letošním roce uspořádal MARTAGON ve Volyni už pátou výstavu lilií a dalších květin. Uskutečňujeme je vždy začátkem srpna o místní pouti. Musím říci, že výstavy kytek zde mají dobře „našlápnuto“. V roce 2002 jsme ve výboru naší organizace i na členské schůzi rozhodli, že se do těchto pouťových výstav „pustíme“ ve spolupráci s městským kulturním střediskem (MěKS) a ještě je obohatíme o výstavu obrazů. Domnívám se, že to byl tehdy náš předseda Ing. Stanislav Ševčík, který na „výborovce“ navrhl název Květy – Volyně 2002, s obměňováním příslušného letopočtu v následujících letech.

V průběhu asi dvou let před r. 2002 jsem o uspořádání výstavy příležitostně mluvil s p. Jiřím Houzimem, ředitelem zmíněného MěKS, vždy když jsme ve městě potkali. A přesto to trvalo poměrně dost dlouho, než jsme se odhodlali k uskutečnění premiéry.

A jak myšlenka na takovou výstavu vzniká? Obvykle je to vždy momentální chvilkový nápad, který se rodí skoro vždy v hospodě (tady se leccos nejsnadněji domluví) nebo podobné příležitosti, v partě přátel, kteří jsou naladěni na stejnou strunu. A po letech se zjistí, že akce má tradici…Určitě to byl tenkrát kolega liliář Pavel Petrlík, s nímž se znám velmi dlouho, od něhož přišel první pozitivní signál uspořádat novou klubovou výstavu lilií v pozdním termínu. Tak jsem se toho „chytil“ a začal výstavy ve Volyni připravovat.  Shrnu-li to opět do rčení: „Nejlepší jsou nové věci a staří přátelé“! Bez pomoci dalších liliářů z našeho klubu bych však sám výstavu nedal dohromady ani náhodou.

 

Nalézáte podporu u místních oficiálních míst a jak na výstavy reagují lidé z okolí? 

Výstavu zaštiťuje Městské kulturní středisko Volyně, s nímž má MARTAGON uzavřenu smlouvu o spolupráci při organizování celé akce. Smlouva určuje, co kdo na výstavě zajistí. Kulturní středisko má nadále zájem na dalším pokračování výstav i v příštích letech, jelikož akce začala mít v místě tradici a k pouti už patří jako její významné kulturní obohacení. I já s potěšením konstatuji, že se lidé na květiny i obrazy těší, a tak se výstava dostává do povědomí široké veřejnosti v našem regionu. Co výrazně a silně zapůsobilo na návštěvníky, je intenzivní vůně lilií, až někteří v legraci poznamenávají, že bychom měli při vstupu rozdávat respirátory.

Pro nás je nejdůležitější, že výstavní prostory nám byly doposud poskytovány zdarma, a tak doufejme že to vydrží i nadále… MěKS to bere tak, že se tento prostor - nyní patřící Městu Volyně - aspoň využije, protože je jinak celoročně prázdný. Letos se tam však „nastěhovalo“ informační centrum a prostory posloužily i jako volební místnosti.

 

V posledních letech poněkud upadla kvalita aukcí liliových cibulí, které MARTAGON pořádá. Vy jste jeden z mála, kteří drží tradici a obohacují aukci mimořádně kvalitními cibulemi. Vloni jste, myslím, byl dokonce jediný. Jak je to možné?

Hovořit o naší aukci by mohlo být téma na celý dlouhý článek…

Aukce vzácnějších lilií má skutečně v MARTAGONU už tradici. První se uskutečnila 4.listopadu 1989 v Praze a tehdy překonala všechna očekávání. Kdo máte tu možnost, nalistujte si v Liliáři č.1/1990 stranu 18, kde je o této historické aukci podrobná zpráva. Konaly se prakticky každoročně, a tak si snadno spočítáte, že letos už to byla aukce osmnáctá. Také velmi dobře vím, že vznikly z Vašeho podnětu a iniciativy, pane inženýre Vinčálku, v době kdy jste zastával funkci jednatele v naší organizaci. Byl to dobrý nápad.

O sobě mohu prohlásit, že jsem prozatím měl vždy tu možnost být každoročně přítomen na všech doposud uskutečněných. Tomu by se mohlo říkat „věrnost klubovým barvám“…, a tak bych mohl i porovnávat.

Na tu loňskou (r.2005) si skutečně naši členové pozapomněli připravit dražební materiál, dodavatelé jsme byli jen dva – lilie poslal ing. V. Jošt a já. Po této aukci se rozvinula diskuse, kde nejdříve padla odsuzující slova, že takto proběhlá aukce ztrácí poněkud smysl, když jsou všechny nabízené cibule již komerčně dostupné. Většina diskutujících se však vyslovila pro další zachování a pořádání aukcí. Nabízí se otázka, jaká cibule je tedy vhodná do dražby při dnešním, tak rozsáhlém sortimentu lilií? Co považuje jeden liliář za hodnotnou odrůdu, druhému ta samá odrůda nic neříká. Pravdou je, že se vždy na každou lilii našel zájemce – (odhaduji, že snad jen jedna dražená lilie ze sta se neprodává). To svědčí o tom, že se naši členové aukce rádi zúčastňují a mají zájem nakupovat. Ostatně – co je zadarmo, toho si lidé neváží… I výnos pro klubovou pokladnu je nezanedbatelným přínosem. Také dražební napětí přispívalo k dobré zábavě. O letošní aukci (2006) bude uveřejněna zpráva na jiném místě Liliáře.

Tudíž i já si troufám říci, že by se mělo v organizování aukcí pokračovat i nadále v příštích letech, aby se nám tradiční zaběhnuté činnosti nevytrácely do nenávratna jedna po druhé!

 

Ještě jsme nemluvili o tom, jak jste se dostal k liliaření? 

Mé liliaření dostalo konkrétní obrysy v roce 1982, kdy jsem vstoupil jako nový člen do ZO ČZS MARTAGON, tehdy Vlašim. Za krátký čas jsem se stal členem i LILIUM Brno a na Slovensku též členem Ľalia klubu, který už dnes neexistuje, ale dodnes mám uschován svůj slovenský členský průkaz.

Za klíčový bod mého rozhodnutí věnovat se pěstování květin, považuji zhlédnutí zahrady s rozkvetlými liliemi u svého strýce ve Slabčicích na Písecku, což bylo někdy v letech 1979-1981. Obdržel jsem od něho i první pacibulky dnes už legendárních odrůd jako 'Nutmegger', 'Pink Champagne', 'Red Start' aj. včetně žlutého tečkovaného semenáče se vzpřímenými květy, který nazýval 'Tečkovaný miska'. Když jsem se osamostatnil a zakotvil natrvalo ve Volyni, v místě spíše studeného klimatu Pošumaví, v pěstování lilií jsem pokračoval a dělám to zde dosud. Chladné až velmi studené noci zde kontrastují s vyššími denními teplotami na zahradě, kterou mám nyní orientovanou do otevřeného jižního směru. Kolikrát si říkám, že tyto velké výkyvy teplot mezi dnem a nocí jsou příčinou toho, že mi lilie nedorůstají do takové výšky jakou bych si rád představoval.

 

Mohl byste uvést přehled Vašich výpěstků ať už registrovaných či neregistrovaných?

Touto otázkou mne skoro nutíte, abych nechal skromnost stranou… Vyjmenovávat mé odrůdy oficiálně uvedené v Mezinárodním registru lilií, je však víc než snadné, zase jich tolik není – doposud je to 10 odrůd lilií. 

'Admirál Nelson' – typický henryi resp. aurelian hybrid s béžově meruňkovými turbanovitými květy, po okrajích blednoucí až do krémově bílé (registrován v roce1998).

'Ohnivý Fénix' – tetraploidní asijský hybrid s polovzpřímenými až vybočenými oranžově červenými květy s tečkami (1998).

'Naomi' – subtilní trubka se sytým hnědočerveným (mahagonovým) nádechem na žlutém podkladě (2001).

'Bájný Fénix' – asijský tetraploid s vybočenými červenými tečkovanými květy (2002).

'Claudius' (synonym. 'Císař Claudius', 'Caesar Claudius') – tetraploidní bílá trubka typu 'Tetra White Trumpet' s delším meruňkově žlutým jícnem, vně sepaly jsou růžově protkávané (2002).

'Nemesis' (synonym. 'Bohyně Nemesis') – krémově bílá široce otevřená trubka s lesklým meruňkovým jícnem, relativně raná (2004).

'Tallun' – světlý pleťově meruňkový asijský turbánek, výrazněji tečkovaný (2004).

'Tábor' – tetraploidní asijský hybrid s jasně oranžovými vzpřímenými a nápadně tečkovanými květy (2005).

'Truvér' – světle meruňkový asijský hybrid bez teček s malým tmavě karmínovým brašmarkem a vzpřímenými květy (2005).

'Trylek' – vzpřímený asijský hybrid světle bělající žlutokrémové barvy, v jícnu s tečkami i čárkami zajímavě rozloženými (2005).

 

A mé neregistrované lilie? Za cíl si kladu hybridizaci aurelian (henryi) hybridů, kde mám rozpracováno šlechtění semenáčů zatím bez oficiální registrace. Považuji je za odolné zahradní lilie a navíc mají typické znaky, které mne zajímají asi víc než někoho jiného. Dokonce si dovolím tvrdit, že v sekci VId i VIc je místo, kde může mít relativně velký prostor pro šlechtění i amatér. Za léta liliaření jsem si však na výstavách „otipl“ vkus většiny návštěvníků, tj. jaké květy lilií se jim líbí. Bohužel menší turbánkovité květy henryi hybridů to nejsou, ale já tento jejich názor nesdílím…, i když ho zcela a bezvýhradně toleruji, každému se prostě líbí něco jiného.

Možná, že se naši liliáři už mohli setkat s pracovními názvy mých neregistrovaných hybridů jako např. 'Brnkačka', 'Dálava', 'Minifór', 'Ortaj', 'Tallun Klasik', 'Triptych' aj. z asijských hybridů, nebo dále z čínských hybridů 'Boleslav', 'Citronelka', 'Enkaustika', 'Gelbergrína', 'Kudrlinka', 'Meta Selecta', 'Nezbednice', 'Piruete Splendor' (synon. 'Melone Splendor'), 'Turbulence' a další. Je jich však mnohem více, asi kolem třiceti.

 

Které z nich ještě žijí a kterého šlechtění si ceníte Vy sám nejvíce? 

Tak já stále pěstuji a udržuji všechny své registrované sorty a to každou individuálně alespoň po několika kusech. Konec konců vždyť nejsou tak staré, aby v tak „krátké“ době už vymizely beze stopy. Některé nemusí být typově („klonově“) předurčeny k dlouhodobému udržení, ale na toto téma by se nechala napsat úvaha o několika stránkách… Za všemi je kousek mé práce v minulosti a ke všem jednotlivě se váží příběhy (některé i humorné) a vzpomínky, což by bylo opět na článek, a tak si cením vlastně všech stejně.

Možná, že přece jenom cennější budou tetraploidy z řady „Fénixů“ pro svou gigantickou sílu, když se o ně dobře pečuje a dost se „nakrmí“. Ale to je nakonec stará známá pravda, že lilie vytvářejí ve vegetaci hodně hmoty, tudíž vyžadují dost velký přísun živin. Pokud jim ho zajistíme, pak se nám za naši péči rády odvděčí robustním spektakulárním květenstvím.  

 

Když někdy sleduji počínání mladých hochů a dívek, tak v duchu skládám hold každému pedagogovi, který je ochoten na sebe vzít úlohu vzdělavatele. Musíte mít v sobě velkou dávku optimismu. 
   Po mnoho let se věnuji práci učitele ve výtvarném oboru v základní umělecké škole. Tady se nejedná o klasickou školní docházku a výuku, nýbrž o zájmovou činnost vybraných a talentovaných dětí a mládeže, jejichž oblibou je vlastní výtvarná tvorba. Víte, kdysi se říkávalo, že žáci základních uměleckých škol (dříve lidových škol umění – obory hudební, výtvarný, taneční, literárně dramatický) jsou jaksi „lepší“ kultivovanější žáci, kteří mají o svůj obor opravdový zájem a mají na to přirozené schopnosti předvést svůj výkon i na veřejnosti. Doba, kterou nyní žijeme, se však výrazně změnila, a tak je kolikrát zatěžko uvěřit, že by předcházející myšlenky mohly stále platit.
   Přesto si myslím, že tento typ školství je velmi důležitý, protože hraje nezanedbatelnou roli ve smysluplném využívání volného času dětí a mládeže.
   A co se týká mého optimismu? V současnosti se nemálo frekventuje citát od Alfonse Bierse, v němž navíc možná leckdo objeví i humornou stránku věci: „Optimista je člověk, který nemá dostatek informací“…Mohl bych tady však jmenovat i řadu dalších bonmotů, aby to vypadalo, že jsem životní optimista – např. „Nahlížej na život z té lepší stránky“, nebo „Život je strašně krátký, aby byl člověk pesimista“…, ale znáte to… Život není procházka růžovým sadem. A tak, žádné filozofování…Hlavně zdraví – a k tomu ještě lilie, co víc si přát???
 
   Patříte mezi malou skupinku našich členů, kteří pořádají každoroční výlet do přírody za martagony. Považuji to za správný směr klubové činnosti. Kdo z vás na myšlenku takových výprav přišel? Které lokality jste již navštívili? A co chystáte pro příště?
   Je to štěstí vědět, kde rostou martagony divoce v přírodě. To kouzlo tkví v tom, mít možnost je tam zhlédnout v plném květu na vlastní oči. Jedno japonské přísloví říká: „Lepší jednou vidět, než stokrát slyšet“. Náš kolega liliář a specialista právě na martagony Ing. Petr Šrůtka v několika uplynulých letech organizovával „pánské jízdy“ za martagony do přírody, na něž jsme se moc těšili. Přípravě výletů věnoval velkou pozornost, vždy hledal a konzultoval s námi optimální termín jejich kvetení, jenž bývá v jednotlivých letech různý. Průběh cest s různými zážitky jsme se snažili zpočátku publikovat i v Liliáři, kde si čtenáři mohli přečíst v jakých lokalitách jsme se přibližně pohybovali. V minulých letech však byla naše společná každoroční kontinuita výletů za martagony přerušena. Bohužel se tím k naší škodě ztratila i kontinuita příspěvků, i když…
   Naše cestování za martagony bylo míněno a realizováno s cílem poznat vegetaci martagonů na jejich přirozených stanovištích a v dobrém úmyslu se nezištně podělit o získané poznatky a zážitky s ostatními. Avšak v loňském roce došlo na jedné námi obdivované lokalitě ke změnám, které nás nepříjemně překvapily, a které se neslučují s našimi ideály milovníků martagonů. Nějací neznámí návštěvníci se „postarali“ o naše roztrpčení! Proč se tak stalo? Co za tím vězí? To mně není známo. Naše cesty tedy bohužel nevyústily v žádnou ochranu zlatohlávků a ani nepodpořily jejich setrvání a konzervaci ve stavu „status quo“ na místech, kde rostou.
   A tak nedovedu říci, kdy a kam se společně zase za martagony vypravíme příště… Naše zážitky z těchto výprav však byly velmi příjemné a jistě máme všichni na co vzpomínat.
 
   Jste dlouholetým členem výboru MARTAGONU. Nedávno jste se uvolil převzít po dr. Verešovi redaktorství Liliáře. Jaké máte záměry co se týče obsahu či formy Liliáře?
   Ve výboru MARTAGONU pracuji od roku 1995. Na uvolněné místo redaktora jsem měl jiné tipy z řad našich členů, ale tito liliáři nabídku dělat redaktora odmítli. Přitom se jednalo o velice fundované liliáře, s nimiž se počítalo… Protože mi činnost a další vývoj v MARTAGONU není lhostejný, přislíbil jsem, že bych se redaktorské práce prozatím ujal, a tak jsem na tomto poli začal sbírat zkušenosti. Bylo by ode mne velmi laciné, slibovat zde v duchu známé pravdy „Slibem nezarmoutíš“, co vše bude ve zpravodaji publikováno. Pro mne to především znamená, nutnost umět unést odpovědnost za včasnou přípravu a distribuci každého čísla našim členům, což vpravdě znamená – buď se o redigování pokusit a začít tuto práci pro náš klub vykonávat s jistou dávkou stability či zodpovědnosti i do budoucna, nebo se mi nabízí druhá eventualita – rovnou se na to „vykašlat“, nic nedělat (nebo resp. dělat, že se mne to netýká) a mít klid v duchu hesla „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“, a ať se postará někdo jiný…
   Také pozoruji určitou snahu po kritice publikovaného (a také nepublikovaného – tím myslím chybějícího.Pokud někdo něco v Liliáři postrádá, nechť chybějící téma sám zpracuje k otištění a nečeká, že tak učiní jiný. Vždyť Liliář je zpravodajem všech členů a ne pouze jenom výboru či redaktora. Dodávání příspěvků k otištění je od každého člena velmi vítáno.
   Liliáři by slušely ilustrace (tj. obrázky lilií a podobné zpestření), ale nejde to hned – najednou. Velmi záleží na naší finanční situaci, co vše a v jakém rozsahu klubová kapsa dovolí tisknout. Výhledově záleží i na tom, jaký bude další zájem o „čtení“ a „obrázky“ v Liliáři u potenciálních nových (tedy mladších) liliářů „odkojených“ Internetem, DVD a CD disky…
   Vůbec bych nechtěl spekulovat o tom, že by náš „letitý“ Liliář byl v době Internetu odsouzen k zániku. Je nutno si však uvědomit, že mladá generace na Internetu „vyrůstá“ a hledá zde veškeré informace, na rozdíl od generace starší, která obvykle nebývá s multimediální technikou spřátelena.
   Předpokládám, že bych mohl s pomocí kolegů zajišťovat i další vydávání a distribuci našeho zpravodaje, jenž bude přinášet členům různé a potřebné informace týkající se lilií včetně dění v MARTAGONU.

 
   Poděkujme Jiřímu Kovářovi za rozhovor, při kterém nás seznámil s celou řadou svých zajímavých názorů a dal nahlédnout do kuchyně redaktora Liliáře. Přejme si společně s ním, aby se mu v jeho nelehké redaktorské i radostné šlechtitelské práci hodně dařilo.


                                S Jiřím Kovářem hovořil v roce 2006 Václav Vinčálek  
 

    

 

 

 

 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<