Lilium papilliferum a Lilium arboricola

 

Dr. Vladimír Chaloupecký

 

Proč? To je  otázka, kterou si klademe, když se něco nepovede, v našem případě lilie nevyroste, zahyne nebo dokonce v kultuře vyhyne úplně. I mezi liliemi máme takové ztráty. Z nalezených a řádně popsaných druhů vím o dvou, které tento osud postihnul: L. arboricola a L. papilliferum.  Zatímco první se stala velmi populární (první epifytická lilie; dnes už máme i L. eupetes), druhá, přesto, že se zdá být vzácnější, odešla potichu.

 

L. papilliferum  objevil už v r. 1888 Delavay, popsal Franchet v r.1892, ale až  1914  ji  sebral Forrest, kterému nevykvetla a v květu byla k vidění až 1949 (na III. Liliářské konferenci) z cibulí, které z rozvodí Mekong .- Jangtze – Salween R. poslal sběratel dr. Rock. G. Forrest, který sběrem rostlin strávil řadu let, ji našel jen čtyřikrát na vápencových útesech nebo strmých svazích mezi keři. Je tedy možné, že tato místa sběratelé často nenavštěvovali. Škoda, že nejsou k disposici podrobné popisy půdy a spolu s ní rostoucích rostlin. Naleziště byla vesměs spíš sušší, s rychlým odtokem vody. Lilie prý byla krátkověká. Protože však roste dobře, je samosprašná a semena klíčí epigeicky velmi snadno a byla i v prodeji (deGraaff), mám podezření, že při výsadbě venku (což Britové s oblibou dělají) zašla na přemokření a ve skleníku zalévaném hadicí hlava nehlava shnila ze stejného důvodu. Roste sice v pásmu monsunových dešťů až do výšky 3000m, ale v zimě má v promrzlé zemi naprosté sucho. Nejspíš by asi chtěla podobné zacházení jako vysokohorské skalničky nebo snad Pleione. Přes svoji jedinečnou barvu i – většinou - tvar květu, zmizela z kultury během sedmdesátých let 20. století bez povšimnutí. 

 

Druhý ze ztracených druhů je L. arboricola. Té se dostalo pozornosti nadbytek. Lilie rostoucí na stromě?!  Jistě, že tam neseděla jako vrabec, ale zakořeněná v silné vrstvě mechů, lišejníků, bromelií, kapradin a orchidejí (lepení tilandsií na větve je z nouze ctnost, aby ty drobné byly vůbec vidět). I díky orchidejím byla lilie také objevena. V r. 1953 snad největší sběratel rostlin Frank Kingdon-Ward byl na jejich roční výpravě do severní Burmy (tehdy) upozorněn manželkou, která sledovala i orchideje, že vysoko na stromě mezi epifyty je cosi, co připomíná semeníky lilií. Po chvíli našli spadlý strom, pokrytý vrstvou epifytů mezi nimiž opravdu rostliny a cibule lilií. Ihned cibule - i z dalších sběrů – poslali nejzkušenějším pěstitelům v Anglii a senzace byla na světě.

V roce 1954 o lilii referoval Kingdon-Ward liliářské skupině Královské zahradnické společnosti a navrhl, že by se měla pěstovat v substrátu pro orchideje. Nikde však není zmínka, jestli ho někdo poslechl. Po obsáhlé debatě odborníků, jestli to není řebčík, spočítal Stern její chromosomy (24) a byla uznána jako lilie. Cibulky i semena byly rozeslány řadě zahrad a pěstitelů a všichni byli velmi optimističtí. L. arboricola rostla dobře.

Pak se však začaly objevovat zmínky, že tam a onde kultura zašla, protože cibule shnily. A tady, když byla tak rozšířená, zahrádkáře napadá, proč epifyticky rostoucí rostliny shnily. Tato lilie sice roste v oblasti, kam ještě zasahuje monsún, v zimě (nalezena  nad 1500m n.m.) a v obdobích sucha však nadbytek vláhy nedostává. Opravdu ji pěstovali jako orchidej? I když se  koberec epifytů na větvích nasaje, voda okamžitě rychle odtéká. Smutné je, že potíže začaly s úmrtím Kingdon-Warda 1958. Zalévali ve sklenících hadicí hlava nehlava a „utopili“ ji?  

Jásot, že byla roku 2007 znovu objevena , utichl 2008, kdy rostliny vykvetly. Nebyla to L. arboricola, ale nový, velmi zajímavý druh L. eupetes. 

           

   
   
   
   
   
   
     <<Zpět na hlavní stranu<<