Pěstování botanických lilií

 

   S využitím textu [1] od Edgara O. Klineho zpracoval Václav Vinčálek

   
 

 

Při četbě starších liliářských publikací nutně čtenáře zaujmou články, ze kterých je patrné, jak hojně se ještě v polovině dvacátého století pěstovaly četné druhy botanických lilií. Byla to doba, kdy inflace hybridních odrůd ještě nezaplavila trh a liliáři se těšili z toho, co jim poskytovala sama příroda. Z toho období  pochází i příspěvek oregonského pěstitele Edgara L. Klineho v ročence The Royal Horticultural Society z roku 1962 [1], ve kterém popisuje osobní, více než třicetileté poznatky z pěstování botanických lilií. Ukazuje, že není potřeba mít přehnané představy o jejich náročnosti a že řadu z nich je možné dlouhodobě úspěšně pěstovat i v zahradách.  Pěstitelům v Oregonu jistě nahrávají příznivé klimatické podmínky a rovněž vhodná skladba půdy. To neznamená, že by při přiměřené péči nebylo možné pěstovat správné druhy i v našem prostředí.

 

Nechť následující řádky, využívající poznatky E.O.Klineho ze shora uvedeného textu, jsou inspirací našim pěstitelům a zejména šlechtitelům, kteří by se neměli ve svém tvůrčím úsilí spoléhat pouze na přešlechtěné hybridy, ale více využívat přirozenou odolnost a další vrozené vlastnosti botanických druhů lilií.    

 

Pro posuzování pěstitelských nároků rozděluje E.O.Kline lilie do tří skupin – asijské, americké a evropské.

 

Asijské botanické lilie tvoří skupinu lilií, které jsou dle E.O.Klineho co do tvarů, barev a kultivačních nároků nejrozmanitější. Nacházíme mezi nimi všechno - od malých turbánků L. callosum po úžasné číše L. auratum. Posledně jmenovaná byla mezi oregonskými liliářů vždy favoritkou, a i když je mezi všemi liliemi pěstovanými ve Spojených státech nadevší pochybnost pěstitelsky nejobtížnější, roste a kvete všude tam, kde je jí dána alespoň minimální péče. Důležité je částečné zastínění. Podle dlouhodobého pozorování platí i pro většinu ostatních druhů, že ve vyšších nadmořských výškách je možné je pěstovat na plném slunci, avšak v malých nadmořských výškách už letní horko po delší dobu nesnášejí. Variety L. auratum kvetou od července do října počínaje varietou praecox a konče pozdějšími formami daného typu. Lodyha L. auratum var. platyphyllum může v částečně zastíněném lesním prostředí dorůstat výšky až 220 cm. Stejnou nebo dokonce větší popularitu mají v Oregonu formy L. speciosum, se kterými nejsou žádné pěstitelské potíže.

 

L. regale bvla první botanickou lilií, která se na pacifickém severozápadě začala pěstovat v obrovském množství komerčně. Před druhou válkou se sice v takových kvantech nepěstovala, ale není pochyb, že díky řadě nabízených hybridních strainů zůstává spolehlivou a pěstitelsky snadnou zahradní kulturou. Čistě bílá forma L. regale album vznikla mnohaletým pečlivým výběrem ze semen pěstovaných strainů. L. centifolium a L. sargentiae. Pěstitelsky se řadí do téže kategorie, i když elegantní trubkovitá L. sargentiae je mnohem citlivější na virová onemocnění. Podle Klineho zkušeností je jedním z nejdokonalejších trubkovitých druhů L. brownii. I když ve srovnání s L. regale a L. centifolium má skromnější květy, je po zakořenění spolehlivou lilií. Japonské růžové L. rubellum a L. japonicum, která každá má několik variet, jsou obdivuhodné. L. rubellum je jednou nejsnadnějších kultur, která přežívá i v ne zcela příznivých podmínkách. L. japonicum má nejraději chladnou polohu a trochu stínu. Varieta platyfolium kvete časněji než typ a je adaptabilnější na obyčejné zahradní podmínky.

 

 L. hansoni, L. tsingtauense a L. medeloides patří ke snadno pěstovatelným asijským botanickým liliím. Vyžadují alespoň částečné zastínění, zatímco malokvěté L. pumilum, L. concolor a L. callosum dobře rostou na plném slunci. L.cernum snáší jak slunce, tak stín, avšak lépe se vybarvují v mírném stínu. L. dauricum se vzhůru otočenými květy je spolehlivá zahradní rostlina. Pozdě kvetoucí  L. wilsonii je žádaná zejména ve své žlutě kvetoucí variantě L. wilsonii var. flavum.

 

            Mezi asijskými druhy je množství dalších snadno pěstovatelných druhů s oranžovými nebo oranžovo-žlutými turbánky. Mezi ně patří variety L. davidii, L. maximowiczii, L. amabile a samozřejmě L. tigrinum, i když u ní je potřeba pěstovat pouze cibule z volné přírody, které jsou viruprosté. Jinak hrozí velké nebezpečí nákazy na jiných citlivých botanických lilií. Oranžově-žlutá L. henryi je jednou z nejspolehlivějších botanických lilií. Její vitalita byla přenesena do mnoha jejích hybridů, zvláště do aureliánů. Mezi žlutými turbánky je mimořádná L. leichtlinii s lodyhou až 185 cm a neblednoucími nebo málo blednoucími květy.

 

Lilie ze skupiny čínských martagonů včetně L. lankongense, L. duchartrei, L. wardii a L.taliense se v oregonských podmínkách pěstují se střídavým úspěchem. L. lankongense se pěstuje nejsnadněji, s L. taliense je to mnohem obtížnější. L. duchartrei a L. wardii bez speciální péče hynou.

 

L. formosanum a její variety lze ze semen rychle vypěstovat do květu. Její později kvetoucí formy jsou zvláště výborné pro řez. Je to lilie pro plné slunce, ale musí být izolovaná od jakýchkoliv nosičů viru, neboť je k virovému onemocnění mimořádně náchylná.

 

Nic nepřekoná slonovinově bílé kulovité květy L. alexandrae. V Oregonu se tato lilie musí pěstovat na hodně chráněném místě, neboť není moc odolná. Úspěšně se pěstuje v květináčích, které se na zimu přemístí do bezmrazých prostor.

 

Lilie z jižní Asie potřebují zpravidla zvláštní péči. L. nepalense a L. mackliniae jsou z nich bezpochyby pro pěstování nejsnadnější. Nejlépe se jim daří v polostínu, zvláště L. mackliniae vyžaduje chladný okraj lesa. Světlezelené nící květy s nachovým hrdlem z ní činí jeden z nejexotičtějších druhů. L. polyphyllum, L. bakerieanum a L.primulinum var. ochraceum se sice řadí mezi obtížně pěstovatelné. Pro ně rovněž platí, že jim nejvíc vyhovuje chladno. Z uvedené trojice je nejodolnější L. polyphyllum. Pěstuje se v téměř úplném stínu, v porézní lesní půdě.

Z trubkovitých druhů kvete L. wallichianum nejpozději, takže v době květu je nejlepší přenést ji v květináči do chladného skleníku, kde se pozoruhodně dlouhá, zelenobílá trubka otevře ve své celé kráse. L. neilgherrense kvete mnohem dříve (v červenci) a je proto vhodnější pro venkovní kulturu. L. sulphureum (L. myriophyllum var. superbum) je bezesporu nejvýjimečnější mezi jihoasijskými trubkami. Lehce žluté květy jsou mimořádně dlouhé a pevné. Je vyzkoušené, že při zimním zakrytí je dostatečně odolná.

 

Americké botanické lilie dělí E.O. Kline do dvou sekcí. První skupina zahrnuje ty, které lze jednoduše pěstovat v normálních zahradních podmínkách. Patří sem druhy původem z východního pobřeží L. superbum a L. canadense spolu s liliemi ze západního pobřeží L. columbianum, L.  volmeri, L. wiginsii včetně variet L. pardalinum a také L. michiganense ze středozápadu. Žádná ze shora uvedených lilií nevyžaduje žádnou zvláštní pozornost s výjimkou zastínění v horkém letním období. Je však potřeba dodržet pravidla dobrého drenážování a složení půdy.

Všechny ostatní druhy vyžadují zvláštní pěstitelskou péči a dvě jsou pro pěstování obzvláště náročné. L. washingtonianum var. purpurascen pochází z vysokých, zcela osluněných poloh, avšak, jak bylo shora zmíněno, v nižších polohách je jí lépe ve stínu. To platí í o dalších druzích Ll.humboldtii, kelloggii, parryi, bolanderi a rubescens. U nich je rovněž důležité, aby  měly po odkvětu hodně málo vody, jinak jim cibule shnijí. Jakmile se jednou usadí, postarají se zpravidla o sebe sami s minimální péčí.  L. maritimum L. occidentale a L. parvum  pocházejí z nížin, ale přesto v nízkých polohách vyžadují otevřené lesní porosty.

 

Ostatní východní lilie L. michauxii a L.grayi vyžadují tutéž péči jako L.occidentale a L.parvum, to jest částečné zastínění a dobrou drenáž. Zvlášť L. grayi není žádnou obtížnou lilií, pouze potřebuje, podobně jako naše domácí lilie, nějaký čas na usazení. L. philadelphum a L. catesbaei jsou jedinými domácími americkými liliemi se vzpřímenými květy. Obě je třeba považovat za obtížně pěstovatelné. L. philadelphum lze pěstovat na okrajích lesíků, avšak L. catesbaei není odolná a musí se pěstovat v květináčích, ve kterých však má, bohužel, krátkou životnost.

 

V posledních letech zkoumal E.O. Kline některé evropské druhy, které měly sklon hnít během dlouhé vlhké zimy. Zvlášť citlivé jsou L. pyrenaicuim, pomponium a chalcedonicum. Hnilobě lze předcházet podzimním pokrytím ploch černým polyetylenem. Kryt se odstraní brzy z jara před začátkem klíčení. Za takových opatření se uvedeným třem druhům lilií v Oregonu dobře daří.

 

L. martagon a jeho variety jsou relativně snadnou kulturou.  L. martagon var. album se ujímá ještě ochotněji než fialové formy. Všechny musí mít přes poledne stín. V opačném případě se listy popálí a lodyha pozvolna zvadne. Skupina Ll. monadelphum a szovitsianum si v Oregonu jako zahradní kultury nevedou nejlépe. Je to patrně způsobeno hnilobou, kterou je ale možné zimním krytím potlačit.

 

L. candidum bývala po dlouhou dobu nejoblíbenější lilií u farmářů v západních údolích Oregonu. Byla to bez pochyby první lilie pěstovaná v této oblasti. Na mnohých farmářských zahradách měli jejich počátkem června kvetoucí trsy již počátkem 20. století. Hlavní potíž s L. candidum  jim působila botrytida v období  pozdního léta. V ostatních krajích, kde v průběhu května a června je relativně sucho a teplo, je tyto obtíže úspěšně minimalizovat.

 

Poznatky E.O.Klineho vycházejí z jeho praktických zkušeností z pěstování botanických druhů lilií v Oregonu. Jsou povzbuzující pro ostatní liliáře neboť ukazují, že i je lze v zahradních podmínkách úspěšně udržovat. Musíme však vždy počítat s tím, že klimatické a půdní podmínky pro pěstování jsou v Oregonu specifické a v mnohém liší od podmínek, ve kterých lilie pěstují naši liliáře. Tamní jaro je mírné a vlhké až do června, jen s občasnými mrazíky, kdy je potřeba lilie chránit. Během roku naprší kolem 1000 mm, přičemž hlavní část srážek připadá na období od listopadu do června. Letní počasí je poznamenáno několika horkými dny, ve kterých teplota dosahuje i přes 35 °C. Podzim je chladnější. První změny přicházejí v listopadu. Minimální zimní teploty se pohybují mírně pod nulou, i když se občas objeví mrazy pod 15 °C. Je výhodou, že už od časné zimy je déšť nahrazen sněhem, který pro lilie vytváří vhodnou pokrývku.

 

Takže milí liláři - nebojte se pěstovat botanické lilie. Když to jde v Oregonu, tak to u nás půjde také.

 

 

[1]       Edgar E. Kline: Experiences with lily species, The Lily Yearbook 1962, The Royal Horticultural Society, Vincent Square, S.W.1. London.

 

   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
 

 

   
   
   
 

 

 

 

 

 

 

 

     <<Zpět<<
     <<Zpět na hlavní stranu<<