Galerie našich liliářů - RNDr. Tomáš Sehnoutka
 
 
 

Vy, kteří navštěvujete schůze Martagonu, jste se s Tomášem Sehnoutkou jistě mnohokrát setkali. Pokud jste ho požádali o nějakou odbornou radu, tak jste bezpochyby dostali kvalifikovanou odpověď. Pravděpodobně si vzpomenete i na názornou instruktáž o šupinování liliových cibulí. V dnešním rozhovoru se však dozvíte i věci, o kterých jste s ním patrně neměli možnost debatovat.

 

Mohl byste pro začátek uvést hlavní mezníky ze svého života?

Narodil jsem se v Hořicích (okres Jičín), ale od malička žiju v Jablonci nad Nisou. Bydlím už šedesát let v domě se zahradou ve středu města. Moje tetička (dědečkova sestra) mne učila zahradničit už od tří let. Před domem, ve kterém bydlím, rostou nádherné magnolie. Když jsem se 7. ledna 1956 narodil, přišly v únoru tak velké mrazy, že magnolie zmrzly a jen obrazily od kořenů. Nyní jsou už opět vysoké skoro osm metrů. Kromě práce na zahradě jsem se v letech 1968 – 1970 věnoval skautingu (až do jeho zákazu totalitním režimem). Poté jsme jako vodní skauti přešli do vodáckého oddílu TJ Delfín. Provozovali jsme náročnou vodní turistiku na divoké vodě.

 

Pokud vím, vystudoval jste přírodní vědy. Na které škole a v jaké specializaci?

Dravé řeky mne nadchly v době, kdy jsem studoval na gymnáziu v Jablonci nad Nisou. Čtvrtý ročník gymnázia jsem dokončil už ve Žďáře na Sázavou, kde byla přípravka na studium v Sovětském svazu. Chtěl jsem totiž studovat molekulární biofyziku a tento obor u nás nebyl. V roce 1975 jsem odmaturoval s vyznamenáním a na podzim začal studovat na Charkovské státní univerzitě. Tam jsem získal slušné vzdělání v botanice, fyziologii rostlin i živočichů a posléze i v biochemii, genetice a evoluční biologii. O prázdninách jsem podnikl cesty po celém SSSR. Navštívil jsem Karélii, několikrát Krym, Kavkaz, Arménii, Pamír, západní i východní Sibiř. Jedním z nejsilnějších zážitků byla plavba po jezeře Bajkal a následné putování po horách a pobřeží nejhlubšího jezera světa.

 

Jednou jste se zmínil o tom, že jste jako student pracoval na stavbě mládeže v Sovětském svazu. Musela to být zajímavá zkušenost. Jak to všechno bylo?

Na cesty po SSSR jsme si vydělávali na stavbách mládeže. V roce 1977 jsem stavěl Bajkalsko-amurskou magistrálu (BAM) v úseku mezi řekou Lenou a jezerem Bajkal. O dva roky později jsem se zúčastnil stavby další železnice, tentokrát u řeky Ob v západní Sibiři. Kolem  trati BAMu rostly v borových lesích tisíce lilií, myslím že to byl druh Lilium martagon. Jednu kvetoucí  lodyhu mám ve svém herbáři vylisovanou.

 

Kdy jste se začal zajímat o lilie?

První lilii jsem viděl na táboře po první třídě. Bylo to v Českém středohoří u Litoměřic na svazích Varhoště.  Pak dlouho nic, až těsně před svatbou v roce 1984 jsem u zahradníka Josefa Kukly v Lovčicích spatřil kvetoucí orientální hybridy lilií. Jejich vůně a nádherné květy mě naprosto uchvátily. Orientálním hybridům v Lovčicích říkali prostě orientálky, tento termín používám přes třicet let i já. Ihned jsem si v Lovčicích obstaral první cibule a začal je pěstovat v květináčích.

 

Návštěva Vašeho skleníku v Jablonci je mimořádný zážitek. Co všechno v něm dnes máte?

Ve skleníku mám většinou jen orientálky. Jedná se o odrůdy ing. Pavla Nejedla, které jsem používal ke šlechtění. Většinu plochy však zabírají moje semenáče orientálek. Řadu z nich už jsem pojmenoval.

 

Obecně známá je Vámi pěstovaná a ke křížení používaná odrůda Jaruna. Jak byla její šlechtitelská cesta?

Odrůdu Jaruna vyšlechtil ing. Pavel Nejedlo před více než třiceti lety ze slavné lilie John Lea šlechtitele Yatese. Je to nejvýraznější orientálka typu pictum, jakou jsem kdy viděl. Její středový pruh přechází ze žluté do sytě červené. Považuji ji za klíčovou odrůdu, ze které vychází více než polovina mých kříženců. Když jsem ji použil pro křížení s odrůdou Royal Splendor , získal jsem semenáče velké vitality a unikátního zbarvení.

 

Pokud si vzpomínám, tak mimo skleník jsem na Vaší zahradě žádné jiné lilie neviděl. Je to tak a nebo se pletu?

Ve skleníku mám lilie ochráněné před hlodavci. Mimo skleník pěstuji hlavně denivky, narcisy a rododendrony. Zkoušel jsem zasadit lilie i mimo skleník, ale nedařilo se jim a brzy byly sežrány hryzci.

 

Jaké používáte metody šlechtění?

Křížím výhradně orientálky a to klasicky. Utrhnu prašníky z pylodárné (otcovské) rostliny a otřu je o bliznu rostliny mateřské.  Po určité době se semeníky napřímí a během října sklízím tobolky v době, kdy začnou v horní části praskat. Vyluštěná semena netřídím. Každou partii semen po vyluštění namočím do sklenice s vodou na několik hodin, aby se vyplavily inhibitory klíčení. Ještě mokrá semena promísím s rašelinovým substrátem v mikrotenovém sáčku a umístím se jmenovkou do krabice v obýváku při pokojové teplotě. Dříve jsme po třech měsících v teple dával sáčky na tříměsíční prochlazení, po kterém následoval výsev hypogeických cibuliček. V poslední době nechávám sáčky se semeny v teple celý rok do dalšího podzimu a pak vysévám hypogeické cibuličky na záhon ve skleníku během listopadu.

 

Jaké překvapení máte připravené ve své šlechtitelské dílně nyní?

Moje první semenáčky orientálek měly různé odstíny růžové barvy. Pak jsem se s úspěchem pokusil  o květy typu pictum, kterým říkám „trojbarevné“.  V současné době eviduji minimálně deset nadějných kříženců trojbarevných orientálek. Zatím marně se snažím o orientálky bílé s jasně červeným pruhem. Takový semenáček se mi objevil jen jeden, a to ještě nevím, kde se mi vzal. Našel jsme ho na kompostě, kam jsem kdysi vysypával z mikrotenových sáčků semena, která nevyklíčila. Posledním šlechtitelským pokusem bylo reciproční křížení odrůd typu pictum a rubro-vittatum. Nevím, co z toho vzejde, ale vkládám do křížení velké naděje.

 

Bylo by škoda, kdyby se Vámi vypěstované semenáče dál nešířily. Zabýváte se jejich množením? V jakém rozsahu?

Všechny svoje nadějné semenáče záhy rozmnožuji šupinováním. Tak mám stále zásobu cibulí pro případné zájemce. Pravidelně nabízím orientálky na podzimní aukci Martagonu. Pře dvěma lety jsem poslal několik desítek cibulí orientálek liliářům na Hlučínsko. V roce 2015 už moje odrůda Jizerské hory zvítězila v anketě diváků na mezinárodní výstavě lilií v polském Rybniku. Děkuji touto cestou pěstitelce Anežce Hrubé, že během dvou let dokázala z malé cibule vykouzlit rostlinu s více než desítkou nádherných květů.

 

Vzhledem k Vaší pečlivosti bych očekával, že se zaměříte i na náročné metody množení tkáňovými kulturami. Zkoušel jste to?

Tkáňové kultury jsem zkoušel v době, kdy jsem pracoval ve šlechtitelské stanici Turnov. V laboratoři se nám množení „in vitro“ dobře dařilo. Horší to bylo s ozdravováním virózních odrůd. Zkoušeli jsme vypreparovat meristém bez virové infekce, ale ozdravení se nám nějak nedařilo. Prostě virus tam zůstal. Co se množení týče, myslím, že přirozenější je šupinování.

 

Mimo lilie se věnujete též rododendronům, denivkám, pivoňkám, možná i dalším druhům. I zde šlechtíte?

Vedle orientálek šlechtím hlavně tetraploidní denivky. Na horách dobře rostou a v teplých létech krásně kvetou. Vypěstoval jsem již stovky semenáčů denivek a mám radost, když se jim daří u mých přátel po celé republice i v zahraničí. V několika posledních letech jsem začal křížit i rododendrony, ale to je běh na dlouhou trať. První květy očekávám až za osm let.

 

Členem Martagonu jste už dlouhé léta. Řadu posledních let pracujete též ve výboru. Kdy a jak jste s Martagonem začínal?

První setkání s větším počtem pěstitelů lilií se mi přihodilo na výstavě lilií v Roudnici nad Labem v roce 1990. Organizoval je nestor našich liliářů Václav Tyle. Na jeho zahradě bylo posezení s celou plejádou liliářů – z Německa, Švýcarska, Slovenska i českých zemí. Tehdy jsem se přihlásil do SZO Lilium Brno. Členem Martagonu jsem se stal až o pět let později na výstavě lilií v Hlučíně, kde jsem byl členem poroty s docentem Verešem. Ten se divil, proč nejsem také v Martagonu. Nabízenou přihlášku jsem s díky přijal a od té doby jsem členem Martagonu i Lilium.

 

Sledujete i liliářské dění ve světě?

Liliářské dění ve světě sleduji na internetu a hlavně v článcích, které otiskuje náš Liliář a Liliářské zprávy.

 

Profesionální firmy, zásobující trh liliovými cibulemi, se věnují výhradně odrůdám na řez. Jsou krásné, ale na zahradách vydrží ve valné většině pouze dva, tři roky. Rozhodně nejsou dlouhověké.  Vidíte v tomto směru prostor pro amatérské šlechtitele?

Špičkové odrůdy orientálek, které vyšlechtil ing. Pavel Nejedlo, se mi daří udržet v dobré kondici už více než čtvrt století. Navíc semenáče vzniklé jejich křížením jsou vitální a krásně kvetou. Jak říkal docent Vereš, důležité je stále křížit a pravidelně vysévat semena. Pak každým rokem vykvétají další a další semenáče. Ve skleníku mám obdobné podmínky pro orientálky české i holandské. Myslím, že částečně mohu porovnat životnost. Naše semenáče orientálek vydrží desítky let. U zahraničních odrůd minimálně 50 procent odrůd nepřežije sedm let pěstování. Jsou samozřejmě výjimky, ale těch není mnoho.

 

Neměl by Martagon vhodně motivovat své členy ke šlechtění zahradních lilií?

Pokud mám správné informace, řada členů Martagonu se úspěšně věnuje šlechtění lilií. Většina z nich to činí z lásky k liliím a z radosti, kterou jim přináší tato tvůrčí práce. Dnes žijeme ve společnosti, kdy si za peněžní obnos můžeme koupit cokoli. K radosti z vyšlechtění nových lilií však žádné peníze nepotřebujeme. I zde platí stará moudrost, že největší radost nám přináší to, co je zdarma.

 

Děkuji panu doktorovi Sehnoutkovi za jeho zajímavé odpovědi i za připomenutí staré moudrosti v závěru rozhovoru. Snad dovolí vyslovit moji pochybnost o její pravdivosti – moje zkušenost totiž říká, že v životě nic není zadarmo. Je jenom otázka, kdo za to platí.

Těšme se na další setkávání s Tomášem Sehnoutkou ať už na schůzích, a nebo při jiných příležitostech, a přejme mu hodně úspěchů v jeho všestranné pěstitelské a šlechtitelské činnosti

 

 

S RNDr. Tomášem Sehnoutkou hovořil v roce 2016 Václav Vinčálek

 

 

 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<