Galerie našich liliářů - doc. ing. Petr Šrůtka, PhD.
 
 

Jak jsme slíbili v minulém čísle zpravodaje Liliář, budeme vás blíže seznamovat s těmi lidmi z našeho středu, kteří se nechali okouzlit krásou lilií tak, že značnou část vlastního života věnovali jejich šlechtění a pěstování. Dnes to bude ing. Petr Šrůtka, který letos v lednu oslavil své padesátileté narozeniny. Pro mnohé z nás, kteří ho již léta vídáme na členských schůzích Martagonu, bylo jeho jubileum velké překvapení. 

 Pozorní čtenáři zpravodaje Liliář si jistě povšimli, že je jednatelem naší organizace a že působí na Katedře ochrany lesů v Praze – Suchdole.  I jeho lesnické ošacení samo napovídá, že má blízko k lesu a přírodě. A proto začínáme náš rozhovor z tohoto soudku.

 

Jste absolventem Vysoké zemědělské školy v Suchdole? Jaké je vaše profesní zaměření?

To je trochu jinak. Studoval jsem na lesnické fakultě brněnské Vysoké školy zemědělské. Lesnická fakulta v té době v Praze nebyla – byla zrušena v šedesátých letech, a obnovena až v roce 1991.  Navázal jsem tím jednak na studium na lesnické škole v Písku i na učňovská léta na lesnickém učilišti. V době, kdy jsem se rozhodoval pro své povolání  (to znamená, když mi bylo  čtrnáct let) nebyla ještě tak populární ekologie (zaplať Pámbu !) a rozhodl jsem se pro lesnictví. Musel jsem tehdy ale nejprve na lesnické učiliště.

Lesnictví je dnes přeplněno všelikými technickými informacemi a vědami – a mne nejvíce zajímaly biologické vědy - kytky a zvířata. Proto mne zaujal předmět ochrana lesů, který dopodrobna pojednává o životě zvířat  a hub (kromě jiného) ovšem hlavně těch „škodlivých“ a „užitečných“.  I o tom, jak původce poškození poznat jen podle příznaků na rostlině (stromu, v tomto případě) a jak škodu napravit. Z ochrany lesů jsem maturoval, a i moje diplomová práce byla z tohoto oboru.  Kromě krátké doby, kdy jsem se domníval, že musím z vlastní vůle „udělat nějaký krok“ (ten byl pochopitelně vedle) jsem v tomto oboru pracoval a pracuji v podstatě dodnes. Tato moje profese mi poskytuje i jistou výhodu – když vidím strádající rostlinu, zpravidla mě napadne, čím by to mohlo být způsobeno, i jak by to možná šlo napravit.

 

Když se s ing. Šrůtkou dostanete do hlubšího hovoru tak brzy poznáte, že jeho znalosti z botaniky jsou mimořádně rozsáhlé. Není proto divu, že se připravuje na vědeckou kandidaturu, nebo jak se teď říká, je doktorandem. Přes své rozsáhlé botanické znalosti měl před doktorandskými zkouškami téměř nepochopitelné obavy a připomínal nezapomenutelného Jindřicha Plachtu ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše.  Ten také pochyboval o svých vědomostech a  složil univerzitní zkoušky z biologie jen díky úskoku svých studentů. Z čeho plynou vaše obavy a nedůvěra ve své odborné znalosti a jaký je váš názor na doktorandské studium ve zralém věku?

Pravda, zkoušek jsem už od maturity složil více jak padesát, a to třeba i státnici, tudíž bych měl vědět, jak na ně. Připusťme ale nejprve, že film a život jsou různé věci, ačkoli souhlasím, že studenti jsou schopni různých úskoků vůči svým pedagogům. Úplně nejmodernější trend je pedagoga zmlátit (nejlépe basebalovou pálkou) nebo zapíchnout.

U málokteré zkoušky můžete znát všechno, a takové „komplexní zkoušky“ jako například státnice nebo zmíněná doktorandská zkouška, jsou i z předmětů, které člověka moc nebaví a špatně se učí.

Studovat nyní, „ve vysokém věku“ je jednoznačně spíše trest nežli zábava nebo radost. Trest za to, že tak člověk neučinil už dříve, kdy by takové studium mělo své přirozené místo. Ale není to trest za nějakou mou vinu - o zařazení do „vědecké přípravy“ jsem žádal  už na svém druhém pracovišti ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství. Nebylo mi umožněno, přednost dostal jiný, který tehdejším straníkům „lezl kamsi“. Mým motivem pro odchod z tohoto ústavu byla z velké části právě tato faleš.

 

V roce 2000 redigoval ing. Šrůtka ekluzivní číslo zpravodaje Liliář vydaného k 35. výročí založení Martagonu. Číslo bylo věnováno především Lilium martagon a jejím hybridům. Ing. Šrůtka sám je velkým šlechtitelem právě na poli martagon hybridů. Jaké hybridy se vám podařilo získat, jaké vypěstovat a jaké jsou vaše další úmysly?

No, nemyslím si, že jsem „velkým šlechtitelem“. Vypěstoval jsem v podstatě jen třikrát nějaké martagony od semene do květu, a moje „sbírka lilií“ se podobá spíše trosce, v důsledku malé píle a nedostatku času, který kytkám mohu věnovat.

U martagon hybridů je překvapující, jak jsou variabilní, a to i v případě (spíš hlavně v případě), že se jedná o prosté křížení L. martagon x L. hansonii.  Když použijete jako matku L. martagon var. cattaniae, kterou jsem kdysi šťastnou náhodou získal, dostanete překrásné, vzrůstné  červené martagony, a podle toho, kterou rostlinu jste zvolil jako otcovskou, mají i další barevné vlastnosti – žlutý lem, větší nebo menší tečky, jistý podíl žluté barvy nebo barvu rozptýlenou do droboučkých červenofialových čárek, většinou na žlutém podkladu. Tak takové jsem  jednak vypěstoval, ale také jsem o řadu z nich v extrémní předminulé zimě přišel. Nesmějí totiž zimovat v přílišném vlhku, jenže jak to zajistit, když leje a leje.

Zapojení dalších druhů do křížení  je ohromnou výzvou, protože jednak by z něho mohly vzniknout rostliny velice krásné, a navíc i odolné a s pyramidálním květenstvím, zkrátka to nejlepší do zahrady. Zapojit by bylo možno různé druhy lilií, nejlépe ale americké hybridy. Problém je v tom, že křížení na diploidní úrovni vám sice může přinést dílčí výsledek, ale nebudete mít možnost s takovou rostlinou pokračovat, protože kříženci geneticky vzdálených rodičů nebývají plodní. Málo plodné jsou mimochodem už obyčejné martagon hybridy při vzájemném křížení mezi sebou. Je proto naléhavé i zde začít s polyploidy.

 

Vzhledem k dlouhé době, které je zapotřebí pro dovedení martagon hybridů do květu, není vypěstování tří generací těchto cibulí zase tak malý úspěch. Už jste některý ze svých hybridů registroval?

Řadu vypěstovaných hybridů bych k registraci mohl přihlásit. Nejhezčí jsou již zmíněná křížení s L. martagon var. cattaniae. To, že jsem je neregistroval má dva důvody. Jednak jsem nedokázal namnožit dost jedinců od jedné odrůdy – a to je jedna z hlavních zásad seriozní registrace, a za druhé nesouhlasím s registračními procedurami. Mám tím na mysli přežitou instituci „rigistrátora“. Principiálně nevylučuji, že jednou svůj výpěstek k registraci přeci jenom předám. Pravděpodobněji je ale moje dosavadní cesta -  semenáče namnožit a cibule rozdat opravdovým zájemcům o tyto krásné ale náročné květiny.

 

Krásu botanických lilií a martagon hybridů zachycuje ing. Šrůtka také na fotografiích. Zdá se, že i v tomto oboru je mistr. V roce 1993 byla jedna z jeho nejlepších fotografií použita v reprezentativním kalendáři Severo- americké liliářské společnosti. Jak to s výběrem vaší fotografie pro prestižní publikaci Severoamerické liliářské společnosti bylo?

V jednom z čísel bulletinu NALS byla uveřejněna výzva, aby liliáři, kteří vlastní pěkné fotografie lílií, aby je zaslali k uveřejnění v onom kalendáři výboru Severoamerické liliářské společnosti. V tu dobu se mi podařilo vypěstovat a vyfotografovat křížení pocházející z hybridu podobného Romeu. Vyznačovalo se výraznou velikostí květů. Fotografii jsem do Ameriky poslal, líbila se jim a tak ji použili. Myslím si, že pomohla i skutečnost, že L.martagon a jeho hybridy nejsou v Americe až zas tak běžné.

 

 Jaké jsou vaše další botanické zájmy? Myslíme tím jak profesionální tak neprofesionální.

            V rámci své profese se nemusím zabývat pěstováním rostlin, takže botanika je po mě převážně koníčkem. Kytky jsou krásné, a jejich život je čistý. Velice zajímavé jsou primulkovité rostliny, z nich nejhezčí se mi zdají dřípatky. Mají svůj „názor na krásu“ do kterého zahrnují i subtilitu čili jakousi něžnost. Řada obyčejných kytek je něčím zajímavých. Třeba puškvorec, vemeníky a lesní jahody umějí úžasně vonět. To ostatně řada rostlin. Velmi pozoruhodné jsou například hruštičky, z nich vynikají hlavně jednokvítek a zimozelen okoličnatý.  Nejdou přesazovat, protože mají mykorrhizu, a nikdo je neumí vypěstovat ze semen. Překrásné i do zahrady jsou vřesovcovité rostliny – vřesy, vřesovce, rhododendrony, pierisy a kalmie a řada dalších. Ty mě přitahují nejvíc, několik rhododendronů jsem už také ze semínek vypěstoval (je to mnohem obtížnější, nežli u lilií). Jen kdyby nepotřebovaly tolik vody.  Škoda, že orchideje nejdou přesazovat a jejich množení semeny je také v podstatě nemožné (pokud se týká našich druhů orchidejí, ty by mi stačily).

 

 Přesto, že je ing. Šrůtka dlouholetým a věrným členem naší organizace, obětavě pracuje v jejím výboru a podílí se na většině jejich aktivit, má o její budoucnosti jisté pochybnosti. Nejste příliš skeptický k dalším perspektivám Martagonu? Plyne váš skepticismus z vašeho obecného nazírání na svět anebo máte na mysli něco konkrétního?

Jistě že svým založením nejsem čistý optimista, to ale neznamená, že se ve svém soudu musím mýlit a že perspektiva naší organizace je skvělá.

Můj skepticismus plyne především z toho, že není zájem členstva o práci ve výboru a některé funkce ve výboru nejsou snadno nahraditelné. Už v minulosti vznikla v naší organizaci krize okolo předsednictví, která by dnes byla naprosto neřešitelná. Podobně kritická situace může nastat i okolo našeho klubového zpravodaje. Mohli jsme v poslední době sledovat problémy, které brněnské organizaci přineslo hledání nového redaktora nebo nějakého pokračování Liliářských zpráv. Nedokážu si představit jakékoli řešení podobné situace u nás. Ani já osobně nejsem šťasten z toho, že dělám jednatele organizace, a pro mě skutečně platí slova, která byla na stránkách Liliáře otištěna v nekrologu za tehdejšího jednatele: „Budeš nám, příteli Maudře, chybět“.

 

Řada z nás má pravděpodobně méně chmurné vize o budoucnosti Martagonu. I náš další rozhovor s ing. Petrem Šrůtkou pokračoval v mnohem optimističtějším duchu a dotýkal se celé řady zajímavých temat – mimo jiné vztahem mezi profesionálním a amatérským liliařením, smyslem liliářských výstav a na nich pořádaných soutěžích. Pokusíme se tato temata shrnout v samostatném článku a seznámit vás s nimi v příštím čísle zpravodaje Liliář. Na dnešní závěr ještě poslední otázku: Na co ze svého dosavadního života rád vzpomínáte?

Jak jsem byl malý kluk a jak příroda v tu dobu byla volná a bohatá. Vzpomínám na jez s dírami, do kterých jsem se vešel, na pstruhy, které jsem mohl lovit. Otec mě posílal sbírat kytky a dodnes se mi vybavuje podvečerní bílá vůně vemeníků, zvonku broskvolistého nebo jahod.  Pocházím z Vlašimi, i když jsem se narodil v Benešově, neboť před padesáti roky nebyla u nás ještě porodnice. Strávil jsem hodně času u vody, u řeky s jejím neopakovatelným kouzlem. Bylo to hezké a je to pryč – i když si voňavé jahody ještě i teď rád natrhám.

S ing. Petrem Šrůtkou, dnes již docentem a PhD hovořil v roce 2004 Václav Vinčálek

 
 
 
 
 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<