Galerie našich liliářů - doc. ing. Petr Šrůtka, PhD.
 

 

Rozhovor s ing. Šrůtkou pro Galerii liliářů byl mnohem rozsáhlejší, než bylo publikováno v prvním čísle letošního ročníku. Již tenkrát jsme slíbili, že v některém z dalších čísel se vrátíme k tématům, které při zmíněném rozhovoru zazněly. Dnes tak činíme.

 

Již několik let pořádáme klubové schůze na katedře botaniky university Karlovy, v přednáškové síni prof. Krajiny. Tomu také universita v předloňském roce odkryla pamětní desku zvenčí na budově. Na katedře působila řada jiných známých pedagogů například autor řady knih a článků - profesor Velenovský. V čem vidíte důvod, že zůstává ve stínu prof. Krajiny?

Pravda je, že profesor Krajina a profesor Velenovský se museli znát. Ovšem Velenovský se stal profesorem již „za Rakouska“, roku 1892 a Krajina až roku 1945. Krajina byl mnohem mladší, v době jeho působení byl již Velenovský v důchodu – od roku 1927. Z dnešního pohledu mají oba společné to, že byli botanikové, a to dokonce na stejné universitě, ve stejné budově. Jinak jsou to naprosto rozdílné osobnosti. Stačí zmínit, že Krajina byl aktivním členem prvního válečného odboje, vězněn nacisty a byl předsedou národně socialistické strany v době těsně po válce, zatímco Velenovský byl krátce členem Vlajky a pokud vím, v žádné politické straně nebyl. Neznamená to ovšem, že by německou okupaci podporoval. Profesoru Krajinovi se podařilo po válce emigrovat, jinak by byl zatčen a přinejmenším uvězněn. Většinu svého vědeckého díla odvedl Krajina v Kanadě, ale pamětní desku si jistě zaslouží už za svou práci v protifašistickém odboji.

Ovšem pamětní desku by si zcela jistě zasloužil i Velenovský, nicméně jeho důležitějším památníkem je jeho nesmírně bohaté a různorodé dílo. Pokud byste znal dnešní katedru botaniky, mohl byste si všimnout, že tam „duch Velenovského dosud kráčí“.  Velenovský napsal nejen odborná, ale také velmi kontroverzní „přírodnická“ díla, která jsou navíc v dnešní době „politicky nekorektní“ –  Obrázky, Přírodní filosofii a Poslední moudrost. Jeho kritikové propukají nad těmito díly v chechot a poukazují na jejich naivitu a nevědeckost, neboť Velenovský se zabýval spiritismem, kterým jsou jeho „přírodnická“ díla prodchnuta. V mnohém se velmi mýlil, ale pozoruhodné je dnes spíše to, v čem se nemýlil vůbec. Těch „nezmýlených“ si všimněte a pochopíte, proč se o Velenovském mlčí.

 

Ve svém hodnocení výstav v roce 2003 (Lysá n. L.) v Liliáři 4/2003 jste se dotknul rovněž vztahu mezi amatérským a profesionálním liliařením. Co je dnes amatérské liliaření a dá se vůbec srovnávat s profesionálním šlechtěním a pěstěním?

Profesionální liliáři zaměstnávají svoje šlechtitelské týmy a staví před ně komerčně nadějné šlechtitelské programy. Liliáři tohoto typu u nás patrně neexistují, je to jednoznačně záležitost západních firem. Pokud jsem mohl sledovat někoho, kdo jako profesionální šlechtitel vynikl, jmenoval bych pana Griesbacha v USA, který připravil řadu tetraploidních lilií a jeho posledním výsledkem je „Leslie Woodriff“ a tetraploidní trubkovité lilie, pojmenované podle amerických národních parků. Jde o to, že měl svou uskutečnitelnou vizi, kterou dovedl k výsledku. Na druhé straně nechápu, když třeba Holanďané provedli křížení L. henryi x L. longiflorum a L. henryi x L. candidum, proč tyto rostliny nepoužili dál a nezískali nějaký užitečný výsledek. Jediná odpověď se nabízí – peníze. Z takových lilií by jich asi nebylo dost, hybridům by nešlo „otočit květy nahoru“ a neuplatnily by se jako vhodné lilie pro řez.

Takové „hrozby“ může amatérský liliář s lehkým srdcem zanedbat. Potíž je ovšem ta, že nemá dostatek prostředků na to, aby sám dovedl k úspěchu nějaká komplikovanější křížení, ovšem může směle spřádat sny a věnovat se těm skupinám lilií, které nejsou obchodně zajímavé – třeba martagonům, trubkám, evropské skupině lilií, americkým hybridům, botanickým liliím. Uspokojení nalezne jednak ve svém úsilí, a také v dílčích výsledcích, kterých se mu snad podaří dosáhnout. Potěšení z lilií a z práce s nimi bude mít jistě větší, nežli kdyby pouze ležel v katalozích a čekal, co nového mu profesionálové předloží.

 

Někdy se zjednodušeně interpretuje rozdíl mezi profesionálními liliáři a amatéry tak, že profesionál šlechtí a pěstuje lilie pro peníze, zatímco amatér pro potěšení.

Četl jsem před časem článek o horolezci Šmídovi, který už chudák spadnul ze skály Lost Arrow v Yosemitech, a ten pravil: „Totalita peněz je tužší než kterákoli jiná.“ což může ilustrovat úlohu peněz i v liliářství.

Peníze totiž působí „jakoby nezávisle“ na naší vůli, a jejich vliv je stálý, jednosměrný a tvrdý. Nakonec, když věci nějak dopadnou, může nám připadat, že všechno zařídila „neviditelná ruka trhu“, ale přitom po celou tu dobu jsme se mohli zdánlivě „svobodně“ rozhodovat, na co peníze vynaložíme.

Na první pohled se můžete domnívat, že komercionalizace liliářství prospívá – vždyť si můžete koupit skoro všechno. Na druhé straně vám ale připadá potom vlastní úsilí o nové rostliny zmařené, vždyť nač něco šlechtit, když už „Holanďané vyšlechtili všechno“.

Nevyšlechtili všechno, jenom zdeformovali váš názor na lilie podle obrázků, které vám ukazují. Jak si máte představit jiné rostliny, než ty v katalozích, když jiné nemáte kde vidět?

Firmě, která cibule prodává, nejde o to, abyste byli při pěstování lilií úspěšní. Naopak, odborníci – amatéři jsou pro ně spíše protivnou skupinou vyběračných šťouralů, která jim nikdy neudělá pořádný kšeft.

Velkou výhodou je, že dnes lze sehnat řadu botanických druhů lilií. Ovšem jen v několika případech máte šanci získat cibule, které nejsou klon. Pokud máte třeba několik cibulí, ale klonovaných, nemůžete (ve většině případů) z nich získat „čistá“ semena, která by vám umožnila udržet daný druh na zahradě delší dobu.

Toho, kdo „pěstuje lilie pro peníze“ bych nezatracoval. Horší je, když už je ani nepěstuje a s liliemi jenom obchoduje, nemnoží je a nešlechtí, pouze přeprodává cibule. K takovému účelu se cibule lilií moc nehodí – je nutné je skladovat v chladu a přiměřené vlhkosti a dbát na to, aby nepodléhaly zkáze, což je nepříjemné, neboť to stojí peníze. Ani ozářit je nejde, jako se ozařuje česnek a cibule, protože by přece jen měly ještě růst. Škoda, že ti zákazníci chtějí kvetoucí kytky a ne třeba šutry nebo kusy uhlí, oč by to bylo jednodušší !!!

Ale i radost z pěstování lilií kalí různé skutečnosti. Radost sama je pocit, který nemůže trvat věčně, „sám sebe vyčerpává“. Nejde jen o to, že se vám nedaří, ale stane se, že sháníte něco, co nemůžete hned mít, seženete jednu cibuli a než z ní namnožíte trs, tak to trvá roky, stejně tak při pěstování lilií ze semen. Aby někdo ocenil vaší práci, musíte se občas sejít s přáteli, a k tomu by alespoň měl váš klub setrvale existovat.

Člověk, který se šťourá v zemi, pěstuje lilie a nikoho k tomu nepotřebuje, je podivín.

 

Nemyslíte, že i u lilií platí to, co v mnoha jiných odvětvích: vysoká kvalita potřebuje peníze?

Možná že vysoká kvalita potřebuje peníze. Ovšem nevím, zda se to týká lilií a kterých lilií se to může týkat. Nové orienpety? Vždyť mnoho z nich má podobné neduhy, jako jiné lilie – nakazí se viry a špatně rostou. Holandské lilie? A kde jsou rostliny do zahrady s do stran otočenými květy, nebo snad  spočívá kvalita v tom, že všechny mají květy nahoru? Zboží, se kterým se nejvíc obchoduje, nebývá ani v tomto případě nijak vysoce kvalitní. Martagony? Můžete si je za ty velké peníze z Ameriky koupit, většina z nich ale jsou rostliny velmi podobné botanické L. martagon anebo rovnocenné tomu, co si můžete sám vypěstovat. Snad ty s krví L. tsingtauense, ale že by byly zase natolik výjimečné?   

Já bych třeba  i ty „lepší“ martagony ocenil, ale pro jiného jsou nezajímavé. Markantní příklad jsou botanické lilie. Seženete je obtížně, mnohdy za velké peníze, a zatímco já bych si jich cenil, mnozí je pěstovat nechtějí, neboť jsou na zahradě choulostivé a „vyhodíte tak peníze za jednoletku“a ta v mnoha případech ani nevykvete.

 

Ve shora zmíněném článku jste položil otazník i nad výstavami a na nich pořádaných soutěžích. V té souvislosti jste si povzdechnul nad postavením hodnotitelských komisí.  

Je pustou teorií, že byste dnes donutil komisi k tomu, aby hodnotila lilie podle nějakého „objektivního“ schématu, např. podle kriterií uplatňovaných ze strany Severoamerické liliářské společnosti NALS. Pokud by tak měla komise postupovat u všech lilií zařazených do soutěže, trvalo by hodnocení možná celý den. Vůbec soutěže na liliářských výstavách jsou spíše plodem minulosti, kdy bylo liliářství ještě z větší části amatérské.  Hodnotit společně lilie profesionálních prodavačů cibulí a květin s liliemi amatérských šlechtitelů je sice možné, ale nikoli čestné. Je tu osnovní otázka, pro koho a čemu mají tyhle soutěže sloužit. Proto, aby vyzdvihly skvělost dovozců cibulí, anebo proto, aby ocenily práci šlechtitelů a amatérů? Z mého hlediska by soutěže by byly opodstatněné, pokud by se jednalo o porovnání vlastních novošlechtění vystavovatelů.

Jinou pro mě nestravitelnou věcí při soutěžích lilií jsou tendence ovlivnit nebo i podvést členy komise. Dnešní doba je taková, že „se o nic zvláštního nejedná, vždyť je to běžné“ a vystavovatelé to berou spíš jako „taktiku“. Vaše ovlivnění jako člena komise začíná už tím, že si nehledíte jen kytek, ale nějak zohledníte vystavovatele, třeba jen proto  „aby ceny nedostal jen jeden“.  Mně jsou ovšem jakékoli ústupky v tomto smyslu velmi „proti srsti“.

Pokud při práci v komisi máte naléhavý pocit, že jste nějak manipulován, pak je lépe komisaře nedělat. Stejně tak, pokud se pravidelně objevují námitky proti výroku komise, ať už je jakýkoli. A podobně, pokud nemůžete ovlivnit, kdo a s jakými liliemi má být v soutěži hodnocen, respektive, musíte-li se kvůli tomu dostat s někým do pře.

 

Doufám, že nenaznačujete, že k takovému ovlivňování členů komisí dochází i na soutěžích pořádaných naší organizací.     

 

S ing. Petrem Šrůtkou, dnes již docentem a PhD hovořil v roce 2004 Václav Vinčálek

 
 
 
 
 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<