Galerie našich liliářů - Blahoslav Vajgent
 
 

Rozhovor s Blahoslavem Vajgentem jsme chystali dlouho a několikrát jsme ho museli z různých příčin odložit. Mimo jiné i kvůli jeho zdravotním potížím. Jak se však ukázalo, tak i v tomto případě platí, že všechno špatné je k něčemu dobré. Přítel Vajgent využil rekonvalescenci, ponořil se do svých archivů a nalezl sedm šanonů s písemnostmi o vzniku liliářského hnutí.

 

O počátcích Martagonu kolují různé verze. Někteří přátelé považují za počátek aktivity činnost v rámci květinové sekce  Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu. V roce 1962 nebo 1963 prý došlo v rámci této sekce k zformování odboru „Pěstitelů lilií“. Jiní uvádějí za počátek Martagonu datum 15. září 1964, kdy údajně došlo k založení samostatného odboru „Pěstitelů lilií“.  Vy jste jedním z mála pamětníků  jehož jméno jsme našli v zápise z ustavující schůze Martagonu, konané ve známé pražské restauraci U Holubů. Bohužel na tomto cenném  zápisu není  datum.  Jak to tedy v českém liliářském dávnověku vlastně vypadalo?

O vzniku liliářské organizace se často diskutuje. Je to tema svým způsobem zamotané, avšak z nalezených archivních materiálů vysledovatelné. Chtělo by tyto materiály nezaujatě prostudovat, konzultovat a upřesnit. Avšak zkráceně: na počátku byl můj článek v Rádci zahrádkářů z roku 1962, snad ze srpna, s povídáním co jsou lilie a s výzvou, aby se zájemci o lilie ozvali. Odezva byla obrovská. Po dohodě s ÚV Zahrádkářského svazu jsem vytvořil ze zájemců krajské odbory pěstitelů lilií a našel jejich krajské vedoucí. Asi po dvou letech začal tlak od pěstitelů ostatních květin – růžařů, skalničkářů, gladiolářů, a tak vznikla při ÚV Svazu Ústřední květinářská komise. Já byl do ní jmenován za lilie.

Založení samostatné liliářské organizace Martagon se po mnoha marných pokusech uskutečnilo až na jaře 1968. A to hlavně zásluhou př. Simandla a již zemřelého př. Vondry.

Kvůli vykrucování Městského výboru Zahrádkářského svazu v Praze byl Martagon založen ve Vlašimi. Proč Vlašim? Protože Benešov, jako jediný z krajů Svazu, nás upřímně přijal a oba hlavní a zasloužilí aktéři byli z Vlašimi a z nedalekého Divišova. Ustavující schůze se konala U Holubů v Praze a již zde jsem mohl rozdáním mnoha cibuliček lilií pomoci zájemcům.  

 

Přes různost názorů na to, kdy se zrodila  myšlenka založit spolek přátel lilií, jsou pamětníci  ve shodě, že jste to byl Vy, který vymyslel název nového spolku – Martagon. Jak jste na toto jméno přišel?

Název Martagon? Ze dvou druhů našich lilií je Martagon hezčí.

 

Vy jste řadu let předsedal Martagonu. Ve kterých letech to bylo?

Koordinátorem odboru jsem byl v letech 1962 – 1967, předsedou v letech 1968 – 1972.

 

V letech svého funkcionaření jste jistě měl vlastní představu o smyslu organizace a jejím zaměření. Jak dalece se dnešní Martagon liší od Vašich tehdejších představ? Uvedené odlišnosti jsou, podle Vás, změnou k lepšímu nebo k horšímu?

Tehdy musela činnost odpovídat tomu co umožňovaly organizační předpisy v dané politické situaci. Květiny tehdy nebyly aktuální a byly považovány spíše za buržoasní přežitek. Žádané a na výsluní byly potraviny. Mezi tím jsme museli lidově řečeno „lavírovat“. Osobně myslím, že skutečnost se od mých představ a přání velmi lišila. Ale objektivně, něco bylo pro liliaření  lepší, něco horší. Větší sociální jistota a omezená možnost jiných činností jako např. cestování, podnikání apod., táhly lidi „do chalup a zahrad“, ke kutilství. A tím i k liliím a liliářské organizaci. Víc lepšího ale těžko hledat.    Vzpomínky na tu dobu mě moc netěší.

 

Opusťme tedy tema organizační a věnujme se vlastním liliím. Jak jste začínal?

Zahrádkařím od svých 14-ti let, napřed „námezdně“ – za války jsem pěstoval tabák pro strýce, a pak už ze záliby i z nutnosti – byla válka a zeleniny málo. K prvnímu setkání s liliemi došlu v mých 26 letech – bylo to při cestě do práce ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Ruzyni. Od tramvaje jsem to měl asi 20 minut, a tak jsem si „ulevoval“ u prvního domku se zarostlým plotem. Až později jsem si všiml, že přihnojuji „na list“ krásné lilie. V zahrádce u domy byly tehdy jediné dosažitelné L. x umbellatum (tzv. selská lilie ve 3 odstínech), L. tigrinum, občas na venkově viděná, a kostelní L. candidum. Doslova mi učarovaly a byl jsem lapen. Začal můj hon na cibulky, semena, literaturu. Uskutečnily se první kontakty s panem Marksem v Hořicích, Jonešem, Jasennou. Přes články v časopise Cvetovodstvo jsem si začal dopisovat s botanickými zahradami v SSSR, s NDR, NSR, Švýcarskem, Austrálií, Novým Zelandem a mnoha dalšími. S angličtinou mi pomáhala paní Matějková, s níž jsme stvořili i „publikaci“ pro členy – Nemoci a škůdci lilií. Mé příležitostné zahraniční styky ustaly po r. 1970, po důrazném upozornění nové kádrovačky a mé neuvážené poznámce, že „s  těmi liliemi třetí světovou válku nevyvoláme“. Zůstala mi jen korespondence s SSSR, NDR a Polskem. Aspoň to, ale s Novým Zelandem, USA, Anglií, Holandskem, tehdy západním Německem a Švýcarskem byl konec. A tím i se získáváním lilií. Ušetřil jsem aspoň za prezenty „na revanš“ a zbavil se starostí se získáváním vývozních povolení (bez nich bylo možné posílat věci jen do 100 Kčs). Dnes už to mladí ani nechápou.

 

Mezi liliáři je legendární jméno jedné z Vašich vyšlechtěných lilií – Josef Matásek. Co Vás vedlo k tomuto, jistě poněkud bizarnímu, pojmenování?Kdo to byl Josef Matásek?

Můj legendární Josef Matásek a další měly svůj původ v odolných liliích z USA. Jeden z mých mecenášů (dnes říkáme sponzorů), syn moravských vystěhovalců z konce 19. století, Josef Matásek, poameričtěno Joe Mattas, mi v r. 1966 (to ještě šlo) poslal semena svých nejlepších asijských hybridů 1a až 1c. To jsem měl již vyseta semena L. x tigrinum od nejlepších světových šlechtitelů jako J. de Graafa, Lamba, Stone a Payne. Vypěstované lilie jsem opět křížil a tak vznikl Josef Matásek, sesterský Lhotecký pirát a další zázraky.

 

Jméno lilie je dobře známé, ale málokdo ví, jak vlastně Josef Matásek vypadá. Máte ještě aspoň jednu jeho cibuli?

Josef Matásek byla divná lilie. Brzy kvetla, první květ byl bílý, u jiných cibulí až růžový, podle osvětlení. V dalších letech na společném záhoně – no, jak to popsat? Ustálila se na starorůžové překryté světle oranžovou s lososovým odstínem. Podle polohy ke slunci. Květenství podle mne velmi elegantní, stojí-li osaměle. A další vlastnosti? Červený brouček je na ní jen z nouze, z postrachu lilií – fuzariozy a virů má jen legraci. Péči potřebuje minimální… A množení? Čert ji vem! (Žertem!) Horší než pýr! Mladé rostlinky mají občas i zalistové cibulky. Škoda, že v barvě je již dnes překonaná. Na výstavě v Lednici stála u okna proti slunci. Byla špatně vidět a zůstala neoceněná. Prý už jinde místo nebylo. Stejně dopadl i př. Zmrhal. Jeho prvotřídní Connecticut King „zapomněli“ na WC – prý omylem. Divná to výstava i s porotou. Náplast mi dali Němci. Vynadali nevinnému př. Joštovi, mne nacpali do auta a hurá do Lhoty. Přinutili mě vykopat asi 5 cibulí v květu, dali je do PE pytlů, bohatě zaplatili a pryč! V okolí Lipska to prý byl „šlágr“.

 

Jaké odrůdy lilií jste během svého života ještě vyšlechtil? Registroval jste některé z nich?

Další z mých registrovaných lilií je Citron, žlutý 1a se zalistovými cibulkami, sesterský Lhotecký pirát, nižší podobný Bratislavě a Itálii, ale matnější s velkými zalistovými cibulkami, černý Bukefalos 1ab, tmavorudý Filippos 1a – obě drobnější, mají vlastnosti L.xJ.Matásek. Za zmínku stojí, že tyto lilie, jako jedny z mála (kromě botanických) přežily letošní dubnové mrazy -8°C bez sebemenšího poškození.   

Též byla známá Ginny, obr na krátkých nohách, která však moji „péči“ a samoselekci po 20-ti letech spolu s mnoha ostatními nepřežila. Zůstaly jen diapozitivy.

 

Teprve nedávno jsem zjistil, že máte vedle lilií ještě dalšího koníčka.

Moje další koníčky? No bylo by jich víc. Za mlada kopaná, pak fotografování (vlastní fotokomora na černobílé). Cestování pod křídly ROH velmi levně i na Kavkaz a Asie, ale jen lidově demokratické státy. V SSSR 2 přednášky o liliích na Lomonosovově univerzitě – odměna historický samovar. A vozil jsem botanické vzácnosti a vesele porušoval tyto i celní předpisy – dnes už to mohu říct - je to už promlčeno.  Pak minerály, míchání koktajlů, vaření domácích i exotických jídel – to se na ranči hodí. Mezi mé záliby patřil v neposlední řadě i černý kocour – můj mstitel na rodině. Raději to nechci rozvádět.  

 

Mimo hospodářství ve Lhotě máte ještě usedlost, jak vy říkáte „ranč“, u Nymburka. Jak stihnete všechno obhospodařit?

Jak stihnu to hospodaření? Teď už stále hůře. A to jsem dřív stačil na tři zahrady. Doma po práci na naší, před prací ráno na zahradě po rodičích v sousední Točné, přes sobotu a neděli u Nymburka v Polabí (to je ranč). V době květů jsem tam zůstával i přes noc, ráno ve 4 hodiny vstával a vozil jsem květy bábám do trhu na částečnou úhradu výdajů. Pořádně mě vždy „odřely“! Zde mi pomáhala devětasedmdesátiletá teta, která mě zahradu odkázala. Jak ale šla léta a nemoci, dal jsem Točnou i ranč starším vnukům. Ale na ranči mám právo užívání 2/3 zahrady a 1 místnost v domku. Je to má „trucovna“ a nervová zotavovna, jezdím tam sám. Na vysvětlenou: ve Lhotě v rodinném domku je nás 8 ve 4 generacích.

Velkou ránu dostali lilie po mém infarktu, po operaci nervů obou rukou, po trojitém by-pass a následné operaci žeber, která mi odlomili v lázních Poděbrady. Směšné, ale varuji před nimi.

Dnes držím jen výstavní záhon a 70 m2 zanedbaných, 3 roky nepletých lilií s kuriozními odrůdami z USA až z roku 1962. Pak záhon ve Lhotě s liliemi k řezu, něco gladiolů a jiných cibulovin k řezu.  Moji rozsáhlou „liliknihovnu“ z větší části převzal př. Šrůtka, aspoň ta je v dobrých rukách.

 

A co na závěr?

Krátké nacionále: Narozen 1930, dosud živý. Vyučen drogistou – laborantem, praxe Stalinovy závody – benzinová laboratoř, od počátku Penicilin Roztoky, pak ženění, přechod do Interpharmy Modřany. Zde „vyhnán“ jako tovární stipendista na studia, opožděná vojna, z ní do Výzkumného ústavu rostlinné výroby Akademie věd. Pro dojíždění Lhota – Ruzyně jsem přešel do Výzkumného ústavu obalové techniky, obor plastické hmoty, papír, svařování plastů, lepení, poradenská služba výrobním podnikům. Odsud po 31 letech do důchodu a na zahradu. Potom už jen nemoci a operace – celkem 4 po 1 roce. Nově v Polabí získána chronická bronchytida. Po roce 1970 též expert na úhyby ze schůzí.

Sám se hodnotím jako realista se sklonem k naturalismu a nenapravitelný recesista. Má žena funguje jako nepřítel lilií a „hrobař srandy“.

Tak toto je má největší životní zpověď.

Váš Sláva Vajgent.

 

A na úplný závěr: černobílou fotografii Josefa Matáska si můžete prohlédnout na internetovských stránkách SZO Martagon www.martagon.cz . Pokud byste měli zájem o cibule této vpravdě legendární odrůdy, pak je naleznete v tombole při schůzi naší organizace a nebo se obraťte přímo na pana Vajgenta.

 

S Blahoslavem Vajgentem hovořil v roce 2005 Václav Vinčálek

 
 
 
 
 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<