Galerie našich liliářů - doc. RNDr. Karel Vereš, CSc.
 
 

   Již v září 1987 jsme ve zpravodaji Martagon konstatovali, že v něm nechybí zprávy o leckterém pěstiteli či šlechtiteli ve světě, avšak o životních cestách našich liliářů padne v nejlepším případě zmínka až ve společenské rubrice, když se s nimi loučíme navždy. Navrhovali jsme, aby redakce tuto situaci změnila a informovala nás o těch, kteří posunuli liliářství v naší zemi o kousek dál a o kousek výš. Uvedený námět se neujal. Dokonce ani poté, co s podobnou myšlenkou přišla Severoamerická liliářská společnost. Ta nás v roce 1997 požádala o krátké curiculum vitae některých českých liliářů sdružených v našem klubu a získané příspěvky uveřejnila ve své ročence. V té době padla volba mj. i na pana Jiřího Hlouška a dr. Karla Vereše.

   Věřme, že nebude na škodu, když se pokusíme starou myšlenku oživit a v dalších číslech zpravodaje Martagon vám přineseme postřehy o životě těch, kteří značný díl svého času a úsilí věnovali liliím. Začněme s tím, který je spjatý s liliemi a Martagonem již víc než 40 let, s Dr. Karlem Verešem.

   Zrekapitulujme nejprve, co o něm vědí Američané z příspěvku v ročence Severoamerické společnosti z roku 1997.

   RNDr. Karel Vereš, CSc, se narodil 3. září 1928 v Pardubicích. Graduoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, zde se habilitoval na docenta a zde také po určitý čas působil jako pedagog. Jeho profesí je chemie. Je ženatý, má dvě děti – syna a dceru a má čtyři vnoučata.

   Dlouhá léta je členam klubu Martagon, byl jeho dlouholetým předsedou a stále je redaktorem jeho čtvrtletního Zpravodaje. Vedle toho je čestným členem a porotcem v Severoamerické liliářské společnosti a také členem Australské a Novozélandské lilíářské společností.

   Lilie začal pěstovat v roce 1963, když mu jeden z jeho studentů daroval několik cibulí. V devadesátých letech dával přednost asijským liliím a aureliánům. Každoročně vyséval mezi šedesáti až osmdesátí kříženími. Pro kříženi tetraploidních asijských hybridů používal pyl od L.pumilum. Používal i v té době moderní způsob opylování na zkrácenou čnělku. Semenáče pěstoval v plastikových kontejnerech ve foliovníku a po dvou letech je vysazoval do volné půdy. To vše dělal na nevelké zahrádce o ploše 400 m2, kde ovšem pěstoval i další plodiny a ovocné stromy. Plochy pro lilie střídal každé tři roky a v mezidobí na nich pěstoval jahody. Každoročně vypěstoval více než tisíc lodyh. Při kultivaci používal pouze pesticidy, ne však herbicidy.

   Při šlechtění se řídil především negativním výběrem. Vybrané semenáče selektoval a dále množil šupinováním, někdy i tkáňovými kulturami.

   Jeho nejlepším hybridem byla Káťa, Ib, 150 cm vysoká s 15 až 19 květy. Květy měla 10 až 11 cm velké, petály lehce prohnuté. Barvu měla krémově růžovou, červenohnědé tečkování zasahovalo do třetiny petálů. Pyl měla oranžový.

   Z dalších dr. Verešem registrovaných asijských hybridů to byla Ivanka (Ia, červená, bez teček), Charlotta (Ia, temně červená), Ria (Ib, žlutooranžová s temným tečkováním, někdy s až 25 květy).

   Na soutěžích dostal dr. Vereš ocenění i za žluté, oranžové a okrové aureliány. V té době je neměl registrované.

   Dr.Vereš je nadšeným propagátorem zahradních lilií. Pořádá přednášky a píše o těchto liliích články.


   Tak takhle se jevil dr.K.Vereš před 7 lety. Za sedm dalších let se jistě dost změnilo. Těchto změnám i dalším tematům jsme věnovali náš nedávný rozhovor.

 

   Můžete trochu upřesnit svoje profesní zaměření?

   Po ukončení studia jsem pracoval v Ústavu nukleární biologie a radiochemie, později v Izotopové laboratoři Československé akademie věd. Zabýval jsem se přípravou radioaktivních látek použitelných v biologickém a lékařském výzkumu. Výsledky naší práce byly například využité v analytických soupravách pro stanovení vysoce toxických látek v biologických materiálech. Prakticky byly tyto soupravy používány v zemědělství při zjišťování aflatioxinů v zásobnících s krmivy. Aflatoxiny jsou plísně, jejichž vstup do potravinového řetězce je velice nebezpečný. 

 

   Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

   Nezapomenutelnou odměnou byla pro mne chvíle, kdy jsem byl představen jednomu z největších fyziků minulého století Nielsu Bohrovi, kterému za objev fyziky atomového jádra byla udělena Nobelova cena. Pan Bohr mi podal ruku.

 

   Použil jste něco ze své profese v liliářské kariéře?

   Jistěže ano. Už jako student jsem získal malé rigorosum z rostlinné fyziologie. Při další spolupráci s rostlinnými fyziology jsem získal i základní znalosti z genetiky a řadu podnětů pro svou liliářskou praxi. 

 

   V závěru článku shora zmíněné ročenky Severoamerické liliářské společnosti se uvádí, že jste nadšeným propagátorem lilií vůbec a zahradních speciálně. Kam všude zasahuje Vaše propagátorská aktivita?

   Hodně jsem publikoval. Částečný výčet mých liliářských sdělení je uveden na jiném místě tohoto čísla Liliáře. Proslovil jsem řadu přednášek. Nevedu si jejich evidenci, ale byly to přednášky od Českých Budějovic až po Hlučín. Dále jsem absolvoval besedy v rozhlase a televizi. Rád vzpomínám na přednášku pro neslyšící v Praze, při které mi ovšem musel pomáhat tlumočník.

 

   Pokud víme, tak jste se svými prvotními pokusy s tkáňovými kulturami nebyl spokojen. Jak pokračujete? Myslíte si, že to je dobrý směr pro amatérské šlechtitele?

Tkáňové kultury všeobecně se využívají jednak pro šlechtění nových odrůd, pro množení a ozdravování. Dvě posledně jmenované oblasti jsou, dle mého názoru, doménou pro profesionály. Ve šlechtitelské sféře se mohou uplatnit i amatéři. Je to technicky dost náročné, ale pokud vás nevyhodí manželka z kuchyně a z ledničky, dá se lecos zvládnout.

 

   Jaké jsou Vaše šlechtitelské ambice?

   Tak především stále preferuji zahradní lilie, tedy ty odrůdy, které dobře prosperují v otevřené přírodě. Plně se věnuji čínským hybridům a v poslední době i orientpetům. Myslím, že za zmínku stojí moje pokusy s Leslie Woodriff a Silk Road. K registraci mám připravený světležlutý trubkovitý hybrid pracovně pojmenovaný Citronáda, který předloni získal cenu na výstavě v Rybniku. Dále orientpet označovaný zkratkou VH (což neznamená Verešův Hit) a zelenožlutý trubkovitý hybrid, se kterým jsem loni měl úspěch na výstavě v Lysá nad Labem.

 

   V dřívějším výčtu se uvádí, že jste členem Severoamerické, Australské a Novozélandské liliářské organizace. Jste jejich členem stále? Srovnával jste někdy takové organizace na západě a na východě?  V čem se podle Vás mezi sebou liší?

   Z finančních důvodů jsem už jen členem Severoamerické liliářské společnosti (NALS). Liliářské organizace na západě sdružují stejné nadšence jako u nás. Za předcházejícího režimu se k nám přidávalo mnoho pěstitelů jenom proto, že jinde nebyly k dostání cibule. Situace se změnila a tito členové odešli. Nyní se vytvořil skutečný „fanklub“ a to dává dobré šance i pro další existenci našeho Martagonu. 

 

   Před mnoha lety se britská zahradnická společnost ujala vedení Registru liliových hybridů. Každoročně do ní přibývá několik set jmen. Svého času ing. Václav Jošt vyslovil názor, že v podstatě jde o sbírku parté. Máte podobný názor? Jak se díváte na aktivitu, někdy až posedlost, některých našich liliářů v přihlašování svých výpěstků do Registru?

   Jako v mnohém jiném i teď souhlasím s ing. Joštem. Jde skutečně o inflaci. Místo komentáře připomenu, že nepojmenované semenáče Jiřího Hlouška by bral každý a o moje nová šlechtění je také zájem. Podívejte se ale po lilářských zahradách či výstavách. Kde jsou ty desítky registrovaných asijských hybridů?

 

   Za uplynulá léta jste musel několikrát vyměnit pozemek pro zahrádku. Další stěhování Vás čeká co nevidět. Máte ještě elán pokračovat?

   Ten elán už skutečně ztrácím. Letos mi bude (snad) 76 a potřeboval bych dobře obdělaný a zabezpečený pozemek pro skoro dvě tisícovky lilií. O ty nejlepší orientpety projevila zájem Pražská botanická zahrada, co udělám s ostatními zatím nevím. Asi vyhlásím konkurz.

 

   Vaše činorodost je příslovečná. Nejsme si jisti do jaké míry je známo, že jste prodělal dvě náročné operace srdce, že máte voperovanou umělou chlopeň, že jste se srdeční arytmii  pravidelným pacientem na klinikách. Většina lidí s takovou „kvalifikací“ by se oddala  sebepozorování a sebelitování. Jak to, že jste v tomto smyslu nepodlehnul?

   Jsem absolventem klasického gymnázia. Své životní krédo jsem si vybral z antiky. „Dum spiro, spero“ (Dokud dýchám, doufám). Asi se na mne hodí označení pragmatický optimista.

 

 

S docentem RNDr. Karlem Verešem, CSc. hovořil v roce 2004 Václav Vinčálek

 
 
 
 
 

 

   <<Zpět<<

 

   <<Zpět na hlavní stranu<<